Opatrný úvod do fotografické kompozice

V dnešním příspěvku, zaměřeným na fotografování, se pokusím nadzvednout pokličku nad hrncem, v němž se vaří tajemný lektvar, zvaný kompozice. Kompozice, to není žádná hmotná substance, je to česky řečeno know-how.

Umění kompozice nemá s moderní technikou ani dobou nic společné, je to estetický fenomén. Kompozice v našem pojímání, to bude tajemství, jak vytvořit něco, co bude funkční i pěkné zároveň. Setkáváme se s tím nejspíš pod pojmem design.

Když už jsme se rozhodli pro fotografování, tak poté, co se naučíme pracovat s fotoaparátem, hledáme vhodné objekty, které bychom mohli zachytit na věčnost. A teprve ve chvíli, kdy si tento objekt vytipujeme, nastává ta správná chvíle: Jak to udělat, abychom do obdélníkového rámečku  dostali v co nejvěrnějším rozsahu to, nad čím naše oči a duše budou jásat.

Ve chvíli, kdy si myslíme, že není na co čekat, mačkáme spoušť fotoaparátu a s nadšením si prohlížíme, co jsme spáchali. Jsou to ponejvíce výseče toho, kde jsme se před chvílí nacházeli a co jsme viděli. Pokud zrovna nehodláme dělat panoramatickou sbírku, tak většina toho, co bylo okolo nás, na fotografii není. Nevadí, řekneme si, byli jsme tu a TOHLE nám to bude připomínat.

Jiná situace nastává, když prezentujeme svoje výtvory svým známým: Tam každou fotografii komentujeme a vysvětlujeme dotyčnému, co vlastně vidí. A říkáme si – tahle fotka je pěkná, tuhle smažeme nebo roztrháme, protože je o ničem atd. Po těchto zkušenostech se můžeme setkat s vnitřním hlasem – jak to vlastně mám udělat, aby skoro všechny moje fotky byly pěkné a nemusel bych je komentovat, snad jen tak, že ten nalevo je Franta a ta brunetka je jeho přítelkyně, se kterou se právě rozešel…

Tak se nenápadně dostáváme k pojmu kompozice, což není v podstatě nic jiného, než to, co dělá třeba dramaturg nebo scénárista v divadle a podobně. V podstatě promyšlená sestava všech prvků, které na té fotografii (scéně) budou vidět.

O kompozici bylo napsaných hodně pěkných publikací i v češtině a tak by možná stačilo, abych na ně dal odkazy, ukončil článek a zašel si na pivo. Samozřejmě odkazy v závěru pojednání budou, ale když budu pokračovat, tak zjistím, že co autor, to jiný způsob zpracování tematiky. Tak přečtu jedno dílo, pokračuji dalším a vidím, že se autoři musí opakovat. Jen ta přidaná hodnota bude u jednoho větší, zatím co jiný si s tím tolik práce nedal.

Kdybych si chtěl svoje psaní zjednodušit, tak opíšu část díla od jednoho, pak přidám pasáž od dalšího autora atd., což je způsob jak si někteří udělají třeba kandidátskou práci, aniž by zjevně porušovali autorská práva. Jenže taková zkompilovaná práce nepřinese čtenáři nic nového, ba v mnohých případech ho „různorodé autorské pojetí“ uvede do zmatku.

Za fotografického experta jsem se nikdy nepokládal, nejinak je tomu i nyní. Mám snad 60-ti letou zkušenost různých stupňů obtížnosti; v podstatě mohu napsat, že fotografem se člověk stává až ve chvíli, kdy začne vidět všechno to, co hodlá fotografovat a dostane to na film. Zní to banálně, ale pokusím se upřesnit, protože pokud je dost světla, tak se fotografovat dá skoro všechno. Od vzdálené galaxie až po blechu, kterou nám náš pes odněkud přinesl domů.

S kompozicí obrazu jsme se mohli nejlépe setkat při prohlídce uměleckých děl starších malířských mistrů. Stejně tak, jak obdivujeme historickou architekturu, u které její tvůrce myslel na každý detail, úplně stejným způsobem pracoval malíř, který byl vlastně architektem. Svým přístupem k práci se středověký malíř diametrálně odlišoval od mnohých mazalů tzv. „moderního malířství“ první (a snad i druhé) poloviny minulého století. Každý objekt, který zakomponoval do svého díla, tam má svoje nezastupitelné místo a právě to místo, kde se nachází, je správné.

Ten, kdo si ve škole nastudoval něco víc než Pythagorovu větu, dá mi za pravdu, že geometrie je v praktickém světě aplikovaná podstatně víc, než můžeme tušit. Že celá naše země, se vším všudy, právě tak jako celý vesmír, je zkonstruovaná podle určitých pravidel, geometrických pravidel.

Když jsem psal o tom, že před fotografováním je třeba vidět, tak uvedu tuto vzpomínku: V mládí jsem býval kreativní hoch, i když moje známky ze školy vůbec nebyly nejlepší. Prostě mi nevyhovoval způsob výuky a biflování; doma jsem si vyráběl hračky, psal a kreslil, ve 12 letech jsem „vydával“ svůj vlastní časopis a o dva roky později jsem zase vymýšlel a psal krátké detektivky, které jsem pak na stroji přepisoval přes kopíráky a prodával spolužákům. Taková detektivka musela mít děj a logiku a samozřejmě i obrázky, související s dějem. Moje máma si vždy bystrým okem prohlédla moji tvorbu a nezapomněla nikdy dodat ESTETICKÁ KRÁSA, což mi vysvětlovala tak, že když už něco dělám, tak to má nejen fungovat, ale mělo by to i dobře vypadat. A tak jsem viděl před každou tvorbou už dopředu co nejvíc detailů, abych se vyhnul zbytečným opravám a bylo tam všechno potřebné. Cvičil jsem si tak fantazii i fotografickou paměť.

Že jsem v textu dosud neuvedl žádné kompoziční pravidlo, to není nedbalost, ale záměr. Pravidla kompozice se dají nastudovat z jiných zdrojů a je jich včetně podskupin, pořádné kvantum. Nicméně někde začít musíme: Začneme proto s geometrií obrazu, lépe řečeno pohledu do hledáčku, jak jinak než obdélníkového. Když si promítneme dvě úhlopříčky z rohu do rohu, tak dostaneme přesný geometrický střed, což je u kompozice KRITICKÉ MÍSTO, kam bychom bez vážného důvodu neměli umísťovat žádný hlavní z právě fotografovaných objektů. Z tohoto pravidla jsou výjimky, ale těch nebývá tolik. Skutečný umělec si ovšem kompozici vybírá podle záměru, jak třeba vidíme nahoře na obrazu Babylonské věže, nicméně poměr oblohy k zobrazenému horizontu 1:2 je ideální…

Protože střed obrazu vynecháváme, pokračujme v dělení obdélníku. Tentokrát si ho rozdělíme horizontálně i vertikálně na třetiny. Vznikne nám tak na jeho ploše 9 malých obdélníčků, se stejným poměrem stran jako ten původní. Novější fotoaparáty mají ve svém příslušenství volbu Zobrazit mřížku, což je taková užitečná berlička zvlášť pro začínající „komponisty“. V hledáčku proto vidí 3 řady obdélníků a 3 sloupce. Na vyfotografovaném obrázku pochopitelně tyto čáry nebudou, ale užitečné mohou být právě při kompozici obrazu. Na obraze matky s dětmi vidíme hned množinu kompozičních „kouzel“, ale všechny asi budou potřebovat bližší vysvětlení. Ta nám prozradí, proč je tento obraz ve výběru největších malířských mistrů, proč se nám líbí a jak na nás působí. Udělat podobnou fotografii je též otázka kumštu.

Umístit zájmové objekty do anebo poblíž pomyslných průsečíků se nám hned a možná vůbec nikdy nepovede; nicméně s těmi 9 segmenty se nám bude dělat lépe. Když k tomu přidáme jednu diagonálu, na které se budou objekty nacházet, tak pomocí  segmentů se nějaká harmonie dosáhnout dá. Hlavní diagonála je vždy jen jedna, obraz ale dokáží oživit krátké šikmé linie, umístěné často skoro kolmo na tu hlavní. Na obraze matky s dětmi jsou hlavy dětí i matky v jedné linii (z rohu do rohu), ale tělo spícího chlapce je téměř kolmé na tuto linii. Když propojíme linií nohy chlapce s jeho hlavou a pokračujeme dál, tak jsou tam na konci nohy jeho matky, což dává obrazu jednotu a vzájemné propojení. Obraz není barevně přeplácaný, naopak, barvy jsou decentní a i v tmavých pasážích dost tmavé. Černá barva tam prakticky je zastoupená jen na vlasech ženy a na kousku látky na její pravé paži. Zajímavým způsobem je zvýrazněná hloubka a současně kontrast – to je právě ten obrys kopule baziliky v pozadí; obloha v souladu s celkovým barevným laděním obrázku je nevýrazná a pouze světlá, bez mraků. Z tematického hlediska se jedná o matriarchální motiv, celkový pocit navozuje klid, jistotu a pohodu.

Pokračování následuje …