Linux ve škole – Uživatel se smířil – 6. díl

Nevím, jestli „smířil“ je to pravé slovo. Lepší formulace by možná byla „přestal klást odpor“. Je ale pravda, že celá řada uživatelů (učitelů) si na Linux zvykla, některým vybraným jedincům se dokonce líbí, ale největší opora je momentálně v mojí nové kolegyni, která je zarputilý Linuxák a nabídla se, že uspořádá klidně jak hromadné školení Linuxu, tak individuální lekce konkrétních problémů s objasněním a vysvětlením všech temných zákoutí. Když už jsem u této kolegyně, tak si dovolím malou odbočku, která stojí za zmínku. Od mých dvou kolegů správců, kteří se mnou působili na škole jsem slyšel pěknou příhodu. Jednoho dne přišli do školy něco řešit, tradičně se usídlili v počítačové učebně a střídavě pracovali a přemýšleli. V tom přišla již zmíněná kolegyně, kterou do té doby znali jen tak od vidění, a jestli o ní něco věděli, tak snad že tu má učit informatiku. Kolegyně jim sdělila, že si tu bude dělat přípravu na hodinu, sedla si k počítači a, dovolím si citovat kolegu: „jela si příkazy v bashi, doinstalovávala si nějaké programy a dělala snad nějaké skripty“. Na chvilku jim to vzalo dech, že se tam objevil někdo, kdo Linux zná, nenadává, rozumí mu a snad ho má i rád.

Máme samozřejmě uživatele, kteří se „s tím blbým Linuxem nikdy nesmíří, protože mu tam přeci nejdou ty prezentace“. Vysvětlení rozdílu mezi Office (ať už Microsoft nebo Open, Libre či WPS) a Linuxem už se setkává jen se známým „A no jó pořád, já vím, ale stejně to nejde.“ Je to, podle mě podobné, jako když na Windows-based-network-school nastoupí někdo s Linux-heart. S tím rozdílem, že Linuxák většinou nenadává, smíří se s Windows a chyby postupuje s lehkým blaženým úsměvem správci, kterému nezapomene při dobré náladě připomenout „nojo, ty widličky…“.

Školení – neškolení

O kolegyni jsem se zmínil proto, že její myšlenka důkladného proškolení personálu, byla motivem pro nadpis tohoto článku. Pokud vypíšete termíny školení na přesný den a čas, abyste vyhověli všem, vypíšete několik paralelních „hodin“, protože jste tak prostě zvyklí z toho pedagogického klimatu, stane se jedna věc – nikdo nepřijde. Myslím, že jsem to vzal za špatný konec. Ona přímo v kabinetu lidem ukazuje jak mají dělat ty věci, které potřebují a když jim to pak funguje, tak si to časem osvojí a začnou to používat.

To bylo její malé vítězství. Téměř vždy, když se objevil nějaký problém, prohlásila, že „to je ve Widličkách“, jak je s chutí nazývá a „v Linuxu je to tak a tak“. Ono to fungovalo. Částečně proto, že kolem sebe zrovna měla mladé lidi, kteří se do nových metod pustili s chutí, jen za příslib toho „že to bude fungovat vždy“. Tak se nám rozšířil Linux Mint zase o jednu místnost, až na výjimku, která si nosí vlastní počítač a o Linuxu jako takovém nechce ani slyšet.

Příprava uživatele

Jistě se nabízí otázka, proč bychom měli uživatele lámat, aby přestali klást odpor a smiřovali se s něčím, co nechtějí. To určitě zažívá každý správce sítě, nejen té školní. Odpovědí je, že se jen snažíme o to, aby uživatel překonal nechuť a odpor k Linuxu. Zjistil jsem, že většina z nich má ten odpor pouze principiální, založený na strachu z neznalosti a něčeho nového. Nedávno jsem byl opět v jednom kabinetu napravovat nějaké chyby v adresaci tiskárny na Windows. Přišel jsem, prohlásil, že jdu opravit „ten tisk“ a jedna kolegyně prohlásila: „Já mám Linux, mě se to netýká.“ Na to se zvedla asi třetina kabinetu s tím, že můžou jít. Ostatní jen závistivě koukali až jedna z nich prohlásila, že „to chce taky“. Je paradox, že se to stalo zrovna u tisku, kde si myslím, že výrobci kladou opravdu minimální důraz na podporu Linuxu a na Windowsech je to o něco málo pohodlnější.

Volba přístupu k uživatelům je tedy důležitá. Já jsem se zmýlil v pohledu na přechod z Windows na Linux v tom, že jsem to viděl jako přechod na něco známého. Přechod do neznámého je pro mnohé synonymem pro katastrofu. Důležité je tedy zdůraznit, že internetový prohlížeč je stejný. Přechod z MS Office na LibreOffice by měl proběhnout (při přechodu z Windows na Linux) proběhnout ještě na MS Windows, aby si uživatelé nejprve zvykli na LibreOffice a nenadávali „na Linux“ při řešení nedostatečných znalostí rozdílů kancelářských balíků. Něco málo jsem k tomu napsal v jednom z předchozích dílů. Pochopit čím si prochází člověk z pohledu uživatele není jednoduché a měla by tomu být věnována důkladná pozornost:

• školení to nezachrání,
• uživatelé většinou mají spoustu otázek; žádný dotaz není hloupý,
• kdo nemá dotazy je jen neřekl,
• odnaučit je špatným návykům typu:
  • ALT + 64 = @ :Windows (viz zde)
  • CTRL + Shift + u, 40 ENTER = @ :Linux (viz zde)
• naučit je správným návykům, jako hledat, myslet, nebát se experimentovat,
• být po ruce (podle mě jedna z nejdůležitějších věcí; musí být na koho se obrátit pro pomoc, zanadávat si a tak),
• být trpělivý.

Závěrem

To je pro tentokrát vše. Bylo to více obecné než obvykle, ale vzhledem k současné situaci, aspoň u nás na škole, jsem považoval za důležité se o tom zmínit. Je totiž rozdíl mezi spokojeným uživatelem a smířeným uživatelem (naštvaný uživatel je trochu jiná kategorie). Každý správce sítě nebo IT techniky by se měl snažit, aby měl uživatele spokojené. Linux k tomu často neposkytuje zrovna nejpříznivější podhoubí, což je dáno obecně chybně nastaveným smýšlením, že je-li něco zadarmo, nebude to kvalitní a také velmi mylným faktem, že pokud za něco zaplatím, je na koho řvát, pokud něco nefunguje. To, že to není nic platné, to už není tolik do očí bijící. I já jsem byl zatvrzelý Windowsák, který se bál, že s tím Linuxem nebude umět. Pak jsem k tomu jednou přišel a namísto toho, abych si já koupil Linux, si Linux koupil mě.

<< Linux ve škole – Přehrávání DVD a dalších videí – 5. dil

Linux ve škole – Prohráli jsme, ale nevzdáváme se – 7. díl >>