Tohle nemusíte číst XIV.

Protože se nezadržitelně blíží okurková sezóna a moje články už skoro nikdo nečte, a jelikož nemusí, ani nekomentuje, nechávám prostor na publikování ostatním redaktorům. V letním období bývávalo pravidlem, že jsme psali jen dva  –  Satapouch a já. To by se letos mohlo dočasně změnit. Protože mám nabídku od nakladatelství Krásné literatury, budu se věnovat několik týdnů dokončení svého paperbacku, který jsem nazval „Na divokém Východě – v pravé poledne“, což je žánr, který momentálně na našem trhu chybí. V časech mého mládí vycházel „RODOKAPS“, což byla jednoduchá zkratka „Románů Do Kapsy“. Ve škole nám kantoři tuto „literaturu“ zabavovali, úplně bez ohledu na lidské právo vlastnit paperbacky podle vlastního výběru, a místo toho jsme měli povinnou četbu. Poptávka po Rodokapsech se však nesnížila a tak jsem se tenkrát snažil tuto mezeru vyplnit. Jako téměř patnáctiletý kandidát na střední (průmyslovou) školu jsem vymýšlel a přes kopíráky přepisoval na psacím stroji svoje příběhy o ostrých hoších, kteří přes den odháněli svá stáda od blížících se tornád a večer konzumovali svoji dávku whisky v saloonech. Spolužáci si pak o závod kupovali svou dávku literárního braku u mě; navíc formát knížek byl menší a dal se lépe ukrýt před kantorem. A aby toho nebylo dost, tak nám nakonec náš druhý­ „dělnický president“ v rozhlase slíbil, že „žádná měnová reforma nebude“. Za dva dny bylo ale všechno jinak a tak jsem svoje těžce vypsané peníze mohl vyměnit v katastrofálním kurzu 1:5 resp. 1:50 Kčs. To ovšem způsobilo, že jsem se z finančně zabezpečeného studenta ocitl téměř na mizině…

Přežil jsem to, naučil jsem se socialisticky pracovat i socialisticky žít. V praxi to znamenalo, že pracující předstírali, že pracují, a stát předstíral, že je za to platí. Nicméně i tak se postavilo hodně bytů a infrastruktury, dělníci a rolníci svorně kradli, protože to všechno stejně patřilo pracujícímu lidu. Přesně tak, jak to bylo napsáno na Národním divadle – „Národ sobě“.

K literatuře jsem se stále vracel, i když možnost publikování nebyla prakticky žádná. Kancelářský žargón byl pro mě nudný a suchý, a k Chartě 77, kterou jsem nečetl, jsem se nemohl jinak vyjádřit, nežli ji písemně svým podpisem odsoudit. Patřilo to k tehdejšímu folklóru. Absurdní dramata psal Havel a sám život, nicméně i dnes je to nejinak, jen bez Havla.

Ještě než utrousím nějaké „moudro“ z prostředí Mintu, předkládám čtenářům „pro pobavení a poučení“ nikoliv „povídku počínající písmenem P“, ale úryvek z připravovaného díla, které je již na půl roku dopředu vyprodané…

 

Tak – a toto je můj poslední článek tento měsíc, kovbojové čekají a mají kolty zavěšené po čertech nízko…

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

„Na divokém Východě – v pravé poledne“
(trailer).

Od vedlejšího stolu se zvedl kovboj, v kraji přezývaný Hrbatý Jimmy a procedil mezi zuby: „Vaše tvář se mi nelíbí, cizinče. Jste určitě od nějaké neziskovky a chcete nám tady zavádět demokracii. Prokletý slídile, nasypu do vás tolik olova, že vás budou do hrobu spouštět jeřábem!“

Dlouhán se ušklíbl – „ne tak zhurta fešáku ! To by se nemuselo vyplatit, mám známosti v Bruselu a jsem kamarád s Burešem…“

Hrbatý Jimmy si odplivl: „Nemusím si vydělávat na živobytí pěstováním nějaké řepky, na Klondiku jsem si vyrejžoval pěknej pár uncí žlutýho kovu a celej Ejgroufert i se žlutejma květinkama si můžu klidně koupit.“

Chlapi u stolu zpozorněli : „Damned, jakej Ejgroufert ? Něco jako Klondike ? Cizinče, povídej, sype to tam?“

Dlouhán se usmál a přehodil si cigáro v ústech do druhého koutku: „Na nějakej holport můžete hoši zapomenout, je to One man show. Hrbatého Jimmyho by Bureš nevzal ani do chráněný dílny…“

„A co ten plešatej s brejlema, co se pořád usmívá ?“ vyzvídal další kovboj.

„Ten je za vodou“, povídá dlouhán, „nikdy nemusel pracovat; má dosť a celej život jenom žvaní fráze a sliby do mikrofónu.“

„To bych bral“, povídá pohublý honák, „jsem už z tý svý dřiny unavenej a stále ještě rekonvalescent.“

Dlouhán se zarazil: „Co to je za profese, ten rekonvalescent ?“

Chlapík ochotně vysvětlil :

„Rekonvalescent je člověk, kterej se necejtí dobře, ale se cejtí líp, než se cejtil tenkrát, když se cejtil hůř, než se cejtí teď…“

„Damned“, zaklel Hrbatý Jimmy, a ruce mu poklesly, „to je i můj případ…“

 

 

Dlouhán si viditelně oddychl a pokračoval: „No fear, boys, žádná neziskovka ani multikulti s genderovou paritou, sháním jen dobrovolníky k Little Big Hornu !“

Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Lokál se jak mávnutím čarovného proutku pomalu vyprázdnil…

„Takže generál Custer…“, hlesl barman; „…no, tak tady máte láhev whisky z Old Kentucky – na účet podniku!“

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Není tomu ani tak dávno, když jsem se snažil na těchto stránkách stručně popsat jednotlivá desktopová prostředí. Samozřejmě že jsem upozornil i na to, že na absolutní hodnocení nemá nikdo z nás „gebíry“ a tak zůstalo jen u doporučení. Jsou prostředí silná (na silné stroje) a slabá (na ty ostatní), ale může se stát, že i silné desktopové prostředí vám bude i na nepříliš nabitém stroji fungovat zcela bez problémů.

Maximalisté si zajisté koupí PC za 500€ a k tomu i další příslušenství a rozšíření, včetně instalace nejnovějšího Cinnamonu. Většina z nás ovšem doma nemá tiskárnu na peníze a tak vzdáme dík i slabší sestavě. Pokud jde o Cinnamon, je nesporné, že se jedná o moderní prostředí; pokud jde o rychlost, tak to už není F1, ale maximalista si na své přijde. Jinak je Cinnamon ještě vzdálen od toho, aby byl user friendly, na což už mnozí nadšenci dávno přišli. O to víc může uživatele překvapit prostředí KDE, které s nejnovějším jádrem mile potěší i sebevětšího skeptika.

Nicméně i v jakémkoliv jiném svižném prostředí se může stát, a také se stává, že se „nesnesitelná lehkost a rychlost práce“ nějak začne ztrácet. Bývá to přímo úměrné počtu současně spuštěných aplikací, ale i webovými prohlížeči, nechvalně známými jako „žrouti paměti“. Uživatel, který má rád „všechno pod kontrolou“ si může snadno udělat „Sherlock-Holmesiádu“ pomocí dostupných terminálových programů. Není to žádná věda a i nový uživatel rychle přijde na to, že je to jednoduché „jak facka“.

 

top

 

 

Program „top“, který zobrazuje zátěž počítače a další s tím spojenou statistiku, pozná snad většina z nás. Top ovšem není tou jedinou možností jak sledovat v terminálu co počítač vlastně dělá, a zejména když se nám zdá, že toho nedělá dost. Zobrazuje komfortní statistiku systému: informace o době běhu, počtu přihlášených uživatelů, průměrnou zátěž v různých časových intervalech, počet aktivních běžících procesů, využití paměti a swapu a také seznam procesů. Umí toho dost, včetně možnosti nastavování priority procesům, právě tak jako jejich zabíjení a pod.

 

atop

Podobný program jako výše uvedený je program „Atop“, který umí totéž a navíc ještě dokáže rozlišit více jader/procesorů a ukázat nám jejich jednotlivá zatížení. Zobrazuje i zatížení disku a jednotlivých síťových rozhraní.

Top a Atop předkládají uživateli velice přehledně velké množství informací v jednom terminálu (okně). Pokud si nejsme celkem jisti s tím, co vidíme, pomůže nám nápověda na klávese [?] nebo [h] a program se ukončí klávesou [q] nebo brutálněji [Ctrl + c].

 

htop

Další program disponuje přehlednou a pěknou nabídkou a není to žádný jiný, nežli program „Htop“, který si získal u uživatelů slušnou oblibu. Umí toho dost, dokonce i umí vyhledat konkretní proces stlačením klávesy [ / ].

 

 

iotop

Pokud snad někdo má pochybnosti o rychlosti zapisování a čtení dat ze svého pevného disku, a chce o tom získat přehled, tak využije služby dalšího nástroje s názvem „iotop“.

Nezbývá, než si uvedené nástroje pokud to ještě nemáme, nainstalovat, a přesvědčit se na vlastní oči, co všechno „počítač o sobě ví“ a podělí se s vámi o svou moudrost…

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°