Chvála Mintu II.

Čtenářům Bible není neznámo, že velmi často se vyskytující motiv, především ve Starém zákoně, bylo „chválení Hospodina“. Ovšem Hospodin ve Starém zákoně byl podobný postrach, jako příkazový řádek pro začínající uživatele Linuxu. Starý zákon byl „samý příkaz a žádné slitování“, s čímž se ovšem dnes už nedá nic dělat. Prostě na chudý lid musela být přísnost, protože nejen Židé, ale ani Filištíni nebyli žádné poslušné ovečky.

Dnes máme dalšího strašáka – velké harašení zbraněmi. V případě studené války to sice přispívá k „zvýšení bojeschopnosti armády“, ale v současnosti se jedná jen o bojeschopnost jedné čety našich žoldáků pro nasazení do cizinecké legie. S „ovečkami v naší salaši“ si už poradí místní kolaboranti, Cliftoni a kukláči. Nicméně nepřítel byl odjakživa vždy, a to nejen v Orwellově románu nebo v období „vlády lidu“. Zkuste si přečíst, co o tom napsal Karel Čapek ve své sbírce „Marsyas čili na okraj literatury“ (1919-1931):

„Náš nepřítel nám škodí ne proto, že nám chce z čiré zloby udělat něco zlého. Národ, který má jiné zájmy než my, není prostě jiný národ, nýbrž zlý, zavilý a úkladný národ vrahů. A tak dále. Svět, ve kterém žijeme, se neliší příliš od pohádkového světa lidojedů, vlkodlaků, hyder a černokněžníků. Táž fikce zla, která oživuje děje pohádek, prostupuje i náš skutečný život“.

 

Tato téměř pohádková filozofie je kromě mocenských zájmů vetkána do zahraniční politiky dnešních velmocí a svou bezohlednou praxí způsobuje utrpení milionům normálních a nezainteresovaných lidí.

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Protože jsme už asi překonali období, kdy bylo vhodné ukazovat ramena pochybným a záludným produktům firmy M$, ztrácíme tím svého přirozeného „nepřítele“. Tím jsme se dostali z říše pohádek do reality všedního života. A tak abychom zabránili „vysychání míchy“, tak už jen velebíme a chválíme svoje distro, svoje desktopové prostředí, a těšíme se z toho, že nám už skoro všechno funguje. Pokud jsem napsal skoro všechno, tak SKORO VŠECHNO. Jsme na cestě k dokonalosti a na té cestě už zůstaneme. Dokonalost nebude nikdy, protože, jak říkával další mistr našeho uměleckého světa Jan Werich : „Dokonalost je předzvěstí konce“.

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Abych si v hlavě zpochybnil naivní představu o své dokonalosti, tak jsem si udělal „výlet“ do několika známějších distribucí, a zrealizoval pár „tvrdých“ instalací:

Mýtus o mé vlastní dokonalosti mi dokonale zbořila distribuce Arch, kde jsem se ani nedokázal „vymotat“ z textového prostředí. Další distribuce, založená na Archu, Manjaro, mě sice svým způsobem mírně zaujala, instalace i menší úpravy se podařily. Aktualizace softwaru ale už vůbec ne, systém „ztratil“ heslo a tak celkový dojem se mi hned na začátku pokazil a zůstal špatný pocit z nedodělaného díla. I když jsem se při práci s ní naučil několik nových věcí, mýtus o její (dílčí) dokonalosti se změnil na představu o (zatím) praktické nepoužitelnosti.

Protože ani Ubuntu nezahálí a vydalo Ubuntu MATE 14.04.2, usoudil jsem, že tady mi nehrozí nic, s čím bych si nevěděl rady. Live DVD a tvrdá instalace sice splnily očekávání, Manjaro bylo tak na disku přemazané, lokalizace ani tweak nezklamaly. Protože už léta si všímám pravidelný jev, že v Ubuntu „furt něco nefunguje„, tak jsem hledal. Netrvalo dlouho a mohl jsem být spokojen: Nahradil jsem Marco Compizem. Po doinstalování „ccsm“ – příslušného Manažeru, jsem doladil jen pár drobností, protože Compiz je holt háklivá věc a musí se používat jemně a s citem. A pak stačilo jen dvakrát přepnout plochy – a byl jsem „v černém lese“. Terminál záhadně „zapomněl“ moje heslo a vrátit jsem se mohl jen přes nové přihlášení a to svým jménem nebo jako root. V obou případech se to povedlo, ale po chvíli opět „zahučely hory, zahučely lesy“… Compiz nějak asi nejde použít, musí být zpět použitý Marco, pak se systém uklidní, nicméně má i „v klidu“ větší spotřebu paměti než Mint MATE. Pokud jde o Správce programů, tam má Mint jednoznačně navrch, protože samotná Ubuntí instalace programů je skoro stejná jako kdysi, ne-li drobet  horší a navíc, některé aplikace po nainstalování ani nefungují.

Naděje sice umírá poslední, ale jak praví lidová pranostika „nebude ze psa slanina“.

I jeden z Murphyho zákonů tvrdí, že „nikdy není dost času na to, aby se to udělalo pořádně, ale vždycky je dost času na to, aby se to dělalo dvakrát“. Vidím, že v tomto Ubuntu opět nezklamalo.

Už jsem zpět ve svém prostředí, hojím si rány a prožívám tu „nesnesitelnou lehkost práce v Mintu“. V Mintu 17.1 Cinnamon 64 bit jsem během necelé půlhodiny povýšil na jádro 4.0, systém viditelně zrychlil, což je při 2 GB RAM celkem událost… Po nainstalování Rangera (viz můj předchozí článek) prohlídka Mintu se vším všudy (tedy i s namountovanými ostatními disky) je skutečně blesková záležitost. Spouštění souborů přes asociované aplikace z Rangera je jak prásknutí bičem – možná to bude i tím novým jádrem.

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Každá zkušenost je ovšem, filozoficky vzato, nedůsledná a subjektivní. Proto může, ale i nemusí být považována za bernou minci. Nicméně o kvalitě berných mincí se už léta letoucí vedou pochybnosti a o jejich krytím skutečnou hodnotou se dnes ve střízlivém stavu už uvažovat nedá. Přejdeme postupně na platební karty, a „kdo nebude mít znamení Šelmy, ten nic neprodá ani nekoupí…“, jak nás už dříve informovala Bible prostřednictvím Zjevení sv. Jana.

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Teď mě můžete kamenovat; vím, že každému to nemusí tak (ne)fungovat jako mě, hodně to záleží od použité pracovní sestavy a kvalitě komponentů. Dále je tu platforma, která je hodně často problémová – to jsou notebooky. Při plejádě nejrůznějších modelů a počtu >60 výrobců, kteří je dodávají na náš trh, to ve výhledu nevypadá vůbec dobře. Děkovné dopisy dnes tedy být nemusí – zatím si vystačím i s vysušenou míchou, podobně jako ten policajt, co měl místo mozku jen prodlouženou míchu, a vůbec mu to ve výkonu služby nikterak nevadilo…

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°