Tohle nemusíte číst IV.

Protože jsem byl zvědav, jak se v současné době dělají manuály, tak jsem si na zkoušku stáhl nejnovější manuál na Linux Mint 17 MATE v slovenštině, protože česká verze zatím k dispozici není. V tomto jazyku jsou i manuály pro ostatní desktopová prostředí – tedy KDE, Cinnamon a LXDE. Pustil jsem se do studia manuálu pro MATE, abych si ještě doplnil svoje vědomosti. Slovenština je jazyk, který používám denně, protože bydlím na Slovensku; s porozuměním a pochopením textu proto nemám problém. Po obsahové stránce je tam prakticky všechno, nic nové jsem se učit nemusel. Nicméně snažil jsem se vžít do role začínajícího Linuxáka a to už je pro mě stále obtížnější. Přestože jsem se léta snažil získat pro používání Linuxu mnoho lidí, moc úspěšný jsem nebyl. Možná proto, že jsem měl pro rekvalifikaci k dispozici – bez urážky – lehce natvrdlé lidi, s omezeným duševním potenciálem. Je to hodně paradoxní právě v dnešní době, kdy se lidé kvůli tomu, aby vůbec sehnali zaměstnání, musí se často rekvalifikovat.

* Zůstaňme proto ještě chvilku u pojmu rekvalifikace, která se stává, jak jsem už naznačil, stále důležitější součástí našeho života. K tomu, abych na nějakou dobu „zapomněl“ to, co jsem se vyučil, slouží právě změna zaměstnání. Pokud tedy máme to štěstí a nový zaměstnavatel nám umožní nějakou dobu se na výkon práce připravit, neměli bychom ztrácet ani hodinu. Nejde tu ani o nové pracovní návyky, jako o nový model myšlení. Problém nám může dělat i to, že nová práce se nám nelíbí a máme okolo sebe samé neznámé lidi, se kterými se musíme naučit sdílet určitý prostor. Z tohoto důvodu je nezbytně nutné mít „pozitivní myšlení“. Já sám osobně tento pojem nesnáším, protože se s ním v posledních desetiletích nadmíru plýtvalo. Nicméně „negativní myšlení“ – to je cesta do pekla. Jinými slovy, nezbývá nic jiného, než si důvěřovat a neztrácet hlavu z přemíry nových pojmů a dojmů.

°°°°°°°°°°°°°oooo000oooo°°°°°°°°°°°°

Protože jsem i v časech stability pracovního trhu byl dost velký fluktuant, mám s tím určitou zkušenost, a při dodržení určitých pravidel jsem dokázal pokaždé „včas přehodit výhybku“. Totiž ve většině případů nešlo ani o ty nové pracovní návyky, jako o lidi, se kterými bylo nutné komunikovat. Pokud se jednalo o počet do 30 lidí, tak to nepředstavuje problém. Častokrát je to však okolo 100 a více nových tváří – a na to už musí být jiný systém. Já jsem to dělal tak, že jsem se co nejrychleji blíže seznámil s člověkem, „kterého se všichni báli“.
Strach je totiž ten nejiracionálnější předsudek a předmět obavy nemusí zdaleka odpovídat představě. Je pravdou, že před bleskem a velkou vodou není potřebné dělat ramena, ale u lidí tomu tak zpravidla není. Někdy dokonce i ten největší strašák má sám plné kalhoty, co se ovšem při troše cviku dá poznat, ale to je spíš výjimka. Může být ale nesmírně důležité mít přátelský vztah třeba s náměstkem ředitele, nebo s úředníkem „bez portfeje“, jakož i s uklízečkou. Ve všech případech jsou to zdroje užitečných informací.

„Hlavním měřítkem úspěchu je, když má člověk vlastní hluboké přesvědčení o tom, co dělá. Úkolem je nikoliv nutit lidi, aby se drželi vašeho názoru, ale vysvětlit váš názor efektivně. Pak vám lidi začnou důvěřovat a začnou vás podporovat.“

Výše uvedené dvě věty nejsou z mé hlavy, je to výrok (citace) jednoho významného zahraničního státníka, jméno kterého se dnes nesmí vyslovovat, a pokud ano, tak jen s negativní nálepkou. Nicméně na tomto principu jsem vybudoval všechny svoje pracovní úspěchy. A to jsem o tomto pánovi tenkrát ještě vůbec nevěděl…

* V případě OS počítače, pokud mám v úmyslu se rekvalifikovat, je dobré si všechny známé pojmy „rozškatulkovat“, identifikovat ty, které poznám a pustit se hned do těch nových a méně známých. Když prolomím bariéru a pochopím principy, tak s tím ostatním už moc práce nebude. Je to metoda, která nedá šanci vlastnímu strachu, že TO nezvládnu. Jak jsem již několikrát psal, drzé čelo je vždy lepší než poplužní dvůr.

Setkal jsem se po letech s jedním starým známým, lehce konzervativním vysokoškolským učitelem, ve středním věku. Slovo dalo slovo, sem tam malá rada a po dvou měsících už „jel na Mintu“.

V jiném případě – mám přítele, do kterého jsem „hustil“ 7 let; ale on si W_XP nahradil W_7 a z Linuxu měl a má strach. Co naplat, s plnýma kalhotama se těžko utíká vpřed… Kdybych dal dohromady všechen materiál, který jsem mu postupně dával k dispozici, tak by z toho byla pěkná kniha, za kterou bych mohl dostat kopu peněz. Jenže on má toho strachu tak plné kalhoty, že i kdyby nosil rajtky, tak se mu do nich všechen nevejde. Být na jeho místě třeba ten, „kterého se všichni báli“, tak máme tutově o Minťáka víc. Protože ten se nebál…

Nic naplat : Mint je prostě tak dobrý, že asi nebude vhodný pro každého. A přitom stačí mít o něco málo víc v hlavě a míň naložené v kalhotách… C´est la vie, a to říkají i Afroevropani ve Francii, a je jich tam požehnaně.

°°°°°°°°°°°°°oooo000oooo°°°°°°°°°°°°

Příště bychom si mohli něco povědět o tom, jak si vybírat lidi, abychom se rychleji rekvalifikovali a mohli se přitom i těšit ze života…

maskot Old Bobby