Tohle nemusíte číst (2)

Malé retro – ohlédnutí …

Když se člověk podívá na to, co všechno už bylo na naší webové stránce uveřejněno, tak při vší úctě k ostatním česko-slovenským linuxovým webům musím smeknout. Už tenkrát před Vánocemi 2012, kdy jsem se stal pravidelným čtenářem této stránky, jsem tipoval, že tohle nebude další „šedivá myš“, ale celkem jiné kafe. Nešlo mi jen o čtení, chtěl jsem pochválit autory a tak jsem napsal na adresu redakce děkovný list pro správce a všechny jeho spolupracovníky. Podotkl jsem, že kdybych se mohl nějakým způsobem i já zapojit do práce, tak jestli by byly nějaké námitky. Nebyly. Poslal jsem na ukážku menší příspěvek. Byl jsem přijat, i s příspěvkem. A už jsem v tom byl až po uši, jako ten kluk, co se ve 21 letech oženil a zakrátko zjistil, že mohl ještě 10 let počkat…

Jenže já jsem už neměl na co čekat, měl jsem 74 let. Byla to výzva: Půjdu do toho a změřím si síly s mladšími kolegy.  Obnovím si vědomosti v „umění tvorby“a naučím se něco nového.

Dávno pryč jsou časy, kdy jsem býval dopisovatel, redaktor a vydavatel; už je to zase jinak.

V každé literární kategorii je tvorba mírně odlišná, nicméně všechno se dá nějak zvládnout. Tak jsem se učil za pochodu. Bylo to nesmírně užitečné, protože za půl roku byla situace taková, že jsme se Satapouchem dělali celý web jen my dva, žádná sobota ani neděle bez příspěvku nebyla. Později se to zlepšilo, měl jsem pak víc času orientovat se na kvalitu. Z původního realizačního týmu se postupně vytráceli nadšenci, kteří stáli u zrodu stránky. Bylo jasné, že web musí vydržet a kvalita růst. Satapouch neponechal nic náhodě, udělal změnu vzhledu stránky a čtenářů přibývalo. Jenže odborná webová stránka není strom, a ani ten neroste do nebe. Měla by mít obsah, cíl i dostatek lidí; tak si pokládám otázku, čím mohu být prospěšný teď, když léta přibývají a munice dochází ? V taktice jsem nikdy nevynikal, ale k strategii mám hodně blízko – miluji závody na dlouhou trať – jsou pro mě zajímavější.

Proto jsem si opět položil otázku, jaké složení má naše čtenářská obec dnes. První úvahu jsem o tom psal v minulém článku, který by se neměl číst. Kdo stránku čte, kromě policejních slídilů, cenzorů a agentů zahraničních výzvědných služeb? Protože četba zatím zakázaná není, je třeba psát, než se naplní Orwellova vize z knihy 1984. Prostor byl otevřený – poněkud jsem změnil styl a ladění svých článků. Kromě ryze odborného jádra přidal jsem občas nějakou perličku, obsahově i názorově odlišnou od oficiálních lží, které do nás pumpuje mainstream. V armádě se tomu říká „průzkum bojem“, což v mém případě vycházelo z předpokladu, že „trefená husa se ozve“. Jak se tedy dělá průzkum bojem ? Jít na hranu nebo i kousek za ní – židovské „chucpe“ … Učit jsem se to nemusel, židé byli vždy mí nejlepší kolegové, tak jen zdokonalovat: Když se věci nepohnou z místa, tak se musím pohnout já – a to víc, než je v tomto kraji zvykem.

Nepodařilo se totiž ještě vyvrátit starou lidovou moudrost, že DRZÉ ČELO JE LEPŠÍ NEŽ POPLUŽNÍ DVŮR.

Pokud to někdo dočetl až sem, tak doufám je už jasné, proč jsem článku dal ten název, jaký jsem dal. Prostě jsem každého VAROVAL, že to NEMUSÍ a vše, co činí, je na jeho vlastní nebezpečí.

Zatím je stále o čem psát, obsah by tedy byl – i když se musí pracně shánět kde to jen jde. Zbývá už jen FORMA. A tak přišli na svět naši Broučci; samozřejmě nic nového: Ferda Mravenec nebo Námořník Pepek, ale i známé Ezopovy Bajky. Nicméně ani v tvorbě Karla Čapka bajky nechybí, i když jsou jen krátké, spíše jako aforizmy. U Broučků byly v základu použity postavy dvě, i když se jejich počet mohl postupně rozšířit. To by ovšem znamenalo nafouknutí a zamotání děje. Chápu, že použití hmyzu k tomuto účelu může u někoho vyvolat idiosynkrazii, ale už se stalo. Lepší by snad byla liška, vlk a přirozeně ovce, aby bylo stále něco k snědku. Broučci vystupovali jako fiktivní postavy, ale z reálného světa, skuteční. Takový malá schizofrenie, současně reálný i fiktivní. Vše, co zaznělo z úst těchto fiktivních postav, byla ale řeč skutečných lidí – žádná konstrukce ani podsouvání vlastních oportunistických názorů, jak se myslím nejeden čtenář domníval. Pan Pytlík je model jednoho železničáře v důchodu, který bez ohledu na věk vypadá už léta pořád stejně. Používá Windows 98 a je s ním spokojen, hraje na webu šachy a o něčem moderním ani neuvažuje. Protože hodně kouří, cigarety si doma vyrábí sám; kouřit musí na ulici, manželka si na smrad nepotrpí. Tím pádem asi nemá na nový PC.

Pan Brouček je svým způsobem „huba nevymáchaná“, protože má víceméně přehled o tom, jak to na světě chodí a že „všechno je jinak“. Nazývá věci pravými jmény, v PC a v Linuxu se vyzná a dokáže sehnat jakoukoliv „zakázanou literaturu“. Originálním způsobem definuje rozdíl mezi Marxovým Kapitálem a Hitlerovým Mein Kampf: Hitlerova kniha, která má 2 díly, by se po určité literární úpravě a rozepsání textu dala předělat na trilogii; Kapitál by se naopak dal ze 4 velkých knih shrnout do jednoho většího odstavce. Geniálně jednoduché …

Četl jsem obě knihy v překladech, jednu i v originále; Marx to naštěstí nebyl. Nic moc. Jako je dnes málo odborníků na cokoliv, je stále méně času i na čtení. Takže už čtu jen překlady, často z ruštiny a v rozsahu mnoha stovek stran. Kdo četl Dostojevského, L.N. Tolstého nebo Solženicyna, tak mi dá za pravdu, že to není snadné – přečíst je jedna věc, ale pochopit a porozumět, tak to už bývá horší. V podstatě tohle platí pro každou kulturu odlišnou od té naší – a to ji ještě musíme rozdělit na českou, moravskou a slovenskou. Každá z nich je ještě „prošpikovaná“ cizojazyčnými slovy, nářečím a gramatikou – máme se prostě pořád co učit…

Pět perel moudrosti

1. Za peníze si štěstí nekoupíš, ale je lepší brečet v limuzíně, než v autobuse.
2. Nepříteli odpusť, ale jméno toho hajzla nezapomeň.
3. Pomoz někomu, když má problém… a on si vzpomene, až bude mít další.
4. Spousta lidí je naživu jen proto, že je nelegální je zabít.
5. Chlast problémy neřeší, ale mléko taky ne.

Na další setkání s těmi, „kteří umí číst i mezi řádky“ se těší portálový maskot

Old Bobby