Dobrý den, pane Brouk, zdá se mi, že se poslední dobou vidíme častěji.
Zdravím, pane Pytlík, jiné to už nebude, staršího člověka tolik dálky nevolají.
Jinými slovy – celej život nás dálky volaly, ale teď už držej hubu; cestování vás přestalo bavit ?
Tak, pane Pytlík, cestování mě víc zajímalo v mladším věku, i když ty možnosti nebyly takové jako dnes, ani zbytečných peněz nebylo, ale cestovné bylo řádově menší.
Zajisté, s vlakem to docela šlo, i letadlo bylo dostupné, nebyla ani taková buzerace na letištích…
V mládí jsem byl, pokud jde o zaměstnání, přelétavý tvor, což tenkrát byla víceméně zvláštnost, protože když se někdo jednou usadil, tak měl práci skoro na celý život.
To byl i můj případ, ale změna zaměstnání často znamenala změnu bydliště…
Jistě, pane Pytlík, já začal v severním pohraničí, kde jsem se u místních lidí kromě odborných zkušeností trochu zdokonalil v němčině, ale pak jsem se vybral na Ostravsko a tam jsem několik let kopal uhlí.
Takže tam jste se, pane Brouk, zřejmě zdokonaloval v polštině…
Ale ne, kdepak polština, mluví se tam šlonzáckým nářečím, zato právě tam jsem se naučil pořádně manuálně pracovat a poznal jsem navýsost zajímavé lidi.
V uhelném dole? Povídejte …
Okolnosti se udály tak, že jsem se náhodou dostal do nejlepší party na celém dole, potřebovali doplnit právě dva další lidi a jeden z nich jsem byl já. Jinak se osazenstvo skládalo většinou z bývalých trestanců, tedy hochů, kteří si ani v base nemohli válet šunky.
Takže uměli pořádně makat a do basy se jim už zpátky nechtělo…
Přesně tak, proto jsem měl jedinečnou šanci se tu důlní práci u nich dobře naučit. Hoši byli drsní, to mi vůbec nevadilo, protože i já jsem tenkrát býval nepříjemně ostrý hoch. Za nějaký čas jsem si i u nich získal respekt a šlo to, pak jsem se dostal do party s jedním bývalým legionářem z Francouzské cizinecké legie. To byl chytrej a rozvážnej chlapík, u kterého jsem se zase naučil práci organizovat, střílet, razit a budovat menší chodby ve dřevě.
To vám trochu závidím, taková zkušenost…
Pokud se týká lidí, tak zkušenosti k nezaplacení. Naučil jsem se žít v míru s těmi, ze kterých měli obavy všichni hospodští i okolní rváči.
Supermani ?
Přesně tak, měli sílu, inteligenci a nebáli se nikoho – super testosteron. Mnozí se jich báli, oni ale sami moc blízkých přátel neměli. Shodou okolností jsem s nimi nějaký čas bydlel na jednom pokoji v ubytovně. Byli to bývalí výsadkáři ze speciálního komanda a já se tenkrát zajímal o judo a běžnou sebeobranu. Tak jsme hned našli i společnou řeč – stali se z nás zakrátko dobří kamarádi a vyměnili jsme si spoustu zkušeností. Po nějaké době se naše parta postupně rozešla, někteří se oženili, já jsem opět změnil zaměstnání, protože pracovní podmínky v dole se výrazně zhoršily a riziko za ty peníze nestálo.
Po těchto zkušenostech pak už vás v životě toho moc nepřekvapilo…
Ale kdepak, překvapila mě třeba bezcharakternost některých lidí, kteří pracovat neuměli ani nechtěli, ale intrikovat a škodit ano. Jenže to už nebylo v dole…
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Dnes si uděláme takové menší opakování práce s grafickými editory pro úplné začátečníky. Chtěl bych zdůraznit opakování, protože už nějaké informace o této činnosti na našem portálu máme a každý něco umí, nicméně začátečníci určitě ještě nestihli si všechny naše materiály nastudovat. Protože jsme se v poslední době věnovali teorii barev, potom jak z rychlíku jsme si řekli něco o kompozici i při fotografování, je proto dost možné, že si to někteří naši fandové šli vyzkoušet naostro. Po tom, co si nacvakají několik tuctů zkomponovaných záběrů, nastupuje zkopírování na HDD a podrobné vyhodnocení. V prohlížeči EOG si zmetky a nepovedené cvaky promažeme a půjdeme na úpravu, na globální úpravu. Jak již bylo mnohokrát omílané, globální úprava nepředstavuje žádnou podobnost s Globálním světovým řádem ani s Globálním oteplováním, ale pokus o poloautomatickou opravu chyb, které nám náš fotoaparát ke snímku přidal. Nicméně nějakou tu chybu jsme udělali i sami, abychom to všechno nesváděli jen na výrobce foťáků.
Zpravidla první chyba, která se pozornému oku ukáže je ta, že na snímku je několik věcí, které by tam být nemusely a daly by se odstranit ořezem. Ořez je jednoduchá operace, kterou ovšem předchází analýza celé nafocené scény. Ořezem můžeme napravit i jednoduchou kompoziční chybu jako „zbytečný prostor či nežádoucí lidé“, nebo příliš mnoho oblohy…
Po takto upraveném snímku můžeme pokračovat dalšími kouzly, která mohou vzhled a kvalitu „uměleckého díla“ posunout dopředu. Pro konečného adresáta bude důležitá velikost snímku. Zatímco v dřevných dobách býval problém v tom, že snímek byl malý, dnes se můžeme setkat s opačným jevem – snímkem převelikým. Malý snímek bude po ořezu ještě menší a tak nějaká velikostní oprava se bude hodit. Nezapomínejme přitom na to, že při zvětšování bitmapy se snímek „ředí“ – do matrice se vkládají pixely podobné barvy jako je ta sousední a tak i když barevnost nějak dramaticky neutrpí, bude to poznat na ostrosti. Zvětšení na 200% je už dost brutálním zásahem, který sice někdy může mít svoje opodstatnění, ale jako horní hranice postačí zoom na 150%.
Když si ovšem nějaký „umělecký fotograf“ pořizuje snímky o velikosti 12 MPix, protože na aparátu má takový čip, který „může všechno“, tak pro běžné použití bude potřebné opět velikost snímku redukovat. Pochopitelně ani teď to nebude zadarmo, protože budeme muset některé obrazové pixely „obětovat“, abychom snímek natlačili do menšího rozměru. Proto se snímek v editoru „resampluje“ a teď už zbývá jen do jakého formátu to celé napumpujeme. O možných formátech pro naše použití byla krátká zmínka v teoretické části; jen na zopakování – budeme dělat ponejvíce s formátem jpeg, jpg, ale tam si dejme pozor na kompresi, kterou má na starosti už samotný čip fotoaparátu. Např. 4 MPix hodně komprimovaný obrázek má jako soubor menší velikost než 3 MPix snímek s menší kompresí. Je to zpravidla hned vidět na kvalitě.
Když tedy máme jpeg obrázek, se kterým se ještě potřebujeme pohrát, tak si ho hned po načtení do editoru uložíme jako png, se kterým se pak bude lépe pracovat (jako soubor ale už bude větší, než původní snímek). Nicméně původní záběr zůstane zachován pro případ, že bychom při editaci se nějak dostali na scestí… A nyní budeme pozorovat dál: jestliže jsou na snímku nevhodné šumy a skvrny, tak se je snažíme pomocí příslušného nástroje odstranit. Když se to podaří a nedojde k nějakému splývání detailů, mohli bychom snímek zaostřit. Na to je k dispozici víc nástrojů, nicméně každý má svoje pro i proti. Stupeň zaostření je lépe zvolit menší a v případě potřeby ho opakovat. Když totiž použijeme silné zaostřování, dojde k zezubatění okrajů a zvětšení kontrastu a s tím se pak už těžko dá něco dělat. Pokud ovšem zaostřujeme jen 2% a 3x za sebou, tak jsou to stále jen ty 2% z toho, co už zůstalo a ve výsledku je to lepší než najednou 6% – to jen pro pochopení.
Na dvojobrázku je vidět markantní „zmizení“ jasné žluté (ale i bleděmodré) barvy při převodu do ČB.
Když se nám nepovede požadovaný barevný odstín, tak je možné ho na „barevném kole“ postrčit žádaným směrem. Postrčí se ovšem všechny barvy, tak opatrně! Proto se dá ještě „šibovat“ se saturací neboli nasycením barev a ještě i s úrovní jasu. Tam přidáváme nebo ubíráme černou resp. bílou barvu. Všechny tyto manipulace provádějme opatrně a s malými hodnotami, protože tak jako můžeme obrázek takřka ideálně vylepšit, stejně ho můžeme i zprasit tak, že barvy budou „vyblité“ a detaily slité dohromady. Jednoduše řečeno, čím víc informací je na původním obrázku, tím víc si můžeme dovolit při korekci – co tam není, to tam nebude a ani my to nemůžeme domalovat.
Když jsme u výrazu „domalovat“, tak domalovat vlastně můžeme a hodně… Domalovávání ale už nepatří mezi globální úpravy, ale je to editace: Něco přidáme, něco ubereme. Tímto způsobem pak můžeme k obrázku přidávat různé texty, resp. objekty. Výsledkem potom bývá koláž nebo fotomontáž.
* Všechny výše uvedené editační procedury byly použity např. na ilustračních obrázcích z prostředí OKD, které jsou z nedávné doby, protože původní šachty, kde pan Brouček pracoval, jsou už mimo provoz, zrušené a zasypané.
Myšlenkové pochody při těchto úpravách budu odvozovat od těch, které jsem se jako grafik naučil ve Photoshopu, který je právem označován za krále (bitmapových) editorů. V Linuxu bychom také mohli mít svého krále, ovšem současná situace je ta, že máme spíš množinu gubernátorů a jednoho místodržícího.
Na ukázkové sérii těžní věže je příklad postupu editace obrázku, který je už v původním provedení „nic moc“. Editace jsou seřazené zleva doprava a shora dolů. Původní záběr není s hlediska kompozice i barevnosti právě ideální, navíc je jako soubor dost malý. Grafik proto moc možností nemá.
Úpravy prováděné v grafickém editoru Pinta :
1) Původní obrázek
2) Automatická úprava
3) Kontrast a jas – korekce
4) Ořez a zaostření (úprava kompozice; změna poměru stran ale nevypadá nejlíp)
5) Úprava odstínu, snížená saturace a přidaný jas
6) Odstranění vzniklého šumu
Na další ořezávání už není prostor, „padající“ komín se vyrovnat při globální editaci nedá, dalším ořezem by se snímek z „pohlednice“ změnil na výškový formát, ale už by to byl zase „centrální motiv“…
Z uvedené série by mělo být zřejmé, že „ze psa slanina nebude“, ale jako snaha o maximální využití zdrojového snímku bude snad tento příklad užitečný.
Ulička – čtveřice obrázků
* Původní jpg snímek byl dost malý, po zvětšení na 160% a uložení jako png se s ním dá sice pracovat, ale změna velikosti zhoršila ostrost.
* Byl proto opatrně zaostřen…
* Automatická úroveň – celkově „prosvítila“ scénu a urovnala místa s vysokým kontrastem.
* Jemné odstranění šumu… (ale i ztráta jemných detailů)
Na tomto místě naše možnosti končí – na obrázku už není co vylepšovat; co tam nebylo, to tam ani nebude. Nicméně jedná se o reklamní obrázek, kde s hlediska kompozice není co vytknout. Byl ovšem trochu tmavý, červené auto na konci ulice nebylo dobře vidět…
Když jsem v úvodu hlavní části napsal, že se budeme věnovat i grafickým editorům, tak souhrnná velikost článku mi říká, abych něco nechal i na příště.
Pokračování příště …