Fedora, něco o ní, a GNOME na Mintu

Nedávno jsem se rozhodl ochutnat něco jiného. Nainstaloval jsem si Fedoru 33. Musím uznat, že od mého posledního setkání s ní, v podstatě v době mých začátků s Linuxem, dostála značného pokroku a změn k lepšímu. Dokonce jsem na chvíli zauvažoval, zda ji nepřijmu za svou jako hlavní operační systém. Od toho jsem ale zase upustil…

První dojem byl úžasný. Rychlý start, pěkný vzhled, všechno po ruce. Učarovala mě právě rychlost celého grafického rozhraní. Po několika nastaveních jsem měl vše přizpůsobené tak, jak jsem zvyklý (otevření /home na Super+E, TapToClick na touchpadu a podobné drobnosti). Většina nastavení se týkala jen GNOME, což je mateřské grafické prostředí Fedory. Ale abych nebyl jen povrchní, musím dodat, že podpora všech komponent a periferií, jako je WiFi, kamera, tiskárna, grafický tablet a další, byla překvapivá. Nečekal jsem, že to proběhne úplně bez problémů a doinstalace nějakých kliček a driverů. K mému úžasu se probudila i čtečka otisků prstů, kterou jsem již odepsal s tím, že tam prostě není. Záměrně tu neuvádím popis svého hardware, protože tyto testy se konaly na osmi různých notebookách (značky HP, DELL, Lenovo, nikdy ne dva stejné modely). První dojem úžasný.

Zvyk na „sudo dnf …“ byl obtížný. Nejednou mi Fedora vynadala za „apt“. Dokonce jsem zvažoval napsání nějakého sofistikovaného aliasu v bashi, který by mě toho trápení zbavil tak nějak elegantně. Ale připadalo mi to jako koupit si BMW, jít servat ten znak roztočené vrtule a nalepit tam hvězdu z Mercedesu. Nebudu předělávat původního ducha. Dost na tom, že jsem si GNOME upravil tak, aby moje pohodlí ze Cinnamonu neutrpělo příliš. Ale byla to doba, kdy se vyrojila spousta dalších, zprvu drobných, komplikací…

Předně repozitáře. Na první pohled mi přišly jednoduše prázdné. To, že má v základu Fedora nainstalované jiné nástroje než Mint se dalo čekat a nijak mě to nenahněvalo. Ale drobné rozčarování přišlo, když jsem zjistil, že s instalací většiny mých oblíbených nástrojů narazím vždy nejprve na DEB balíčky a potom až na Fedorácké RPM. Už jen instalace doplňků Pythonu byla celkem zábavná. Abych byl stručný: Komunitní zázemí podpory Ubuntu (a Mintu, což je vzájemně celkem dobře zaměnitelné a použitelné) je oproti podpoře Fedory lepší. Pro Fedoru zase ale hovoří aktualizace. Fedora provádí update před každým installem sama, není nutné se starat o závislosti (u Ubuntu-like distribucí to také není žádný problém, o většinu se postarají instalátory) a udržení správných verzí. Při upgrade Mintu z 19.1 na 20.1 jsem tvrdě narazil, když se mi vypsal seznam asi 300 programů, které je třeba downgradovat, aby se mohl provést upgrade OS. To u Fedory tedy nehrozilo. Tam se systém udržuje stále aktuální skoro sám. Velmi to vzdáleně připomíná aktualizace ve Windows. Velmi a vzdáleně není ani velmi vzdáleně, ani oxymoron. Jen když si představíte Windows Update velmi velmi dodělaný, tedy funkční, neotravující uživatele nějakým půlhodinovým aktualizováním dvakrát týdně, ale udržování aktualizací vždy při nějakých zásazích coby instalace softwaru, a to v dosti decentní formě. Že je to nepředstavitelné? Věřím. Zkuste Fedoru.

Po čase jsem si uvědomil, že to, co mi na Fedoře vlastně imponuje je asi jen GNOME. Poslední GNOME jsem totiž viděl na Ubuntu někdy v roce 2010 (Ubuntu 10.04 LTS) s Unity. Tehdy jsem si řekl, že jestli Ubuntu, tak Kubuntu. Ale KDE je prostředí, které mi nevyhovuje vůbec. A tak jsem skončil u skořice. Také jsem přecházel z Windows a Cinnamon mi to velmi usnadnila. Teď jsem ale spatřil GNOME 3 a bylo to. To bylo to, co mi imponovalo na Fedoře. Takže jsem si řekl, že není nutné utíkat od „máty“ k „daru od Boha“. V debianových distribucích si, přeci jen, za těch pár let praxe, připadám trochu zdatnější. Proč si tedy to krásně minimalistické prostředí nenatáhnout do Mintu?

Linux je úžasný svou modularitou. Uživatel si může vybrat, jaké bude mít grafické prostředí téměř nezávazně na distribuci. Podobně jako správce balíčků, aplikace, ale i třeba bootloadery. Jaký si ho uděláte, takový ho máte. Nedávno jsem se setkal s názorem, že na Linux grafické prostředí nepatří. Linux je příkazová řádka a hotovo. Ještě před patnácti lety bych s tím souhlasil. V poslední době ale zastávám názor, že Linux v mnohém předčil své konkurenční operační systémy, které na grafickém rozhraní stojí a vydolovat z nich příkazovou řádku, která by byla schopná efektivní činnosti je výkon zdraví krajně nebezpečný (natož pak práce v takové příkazové řádce, ať už ji nazveme jakkoli). Jako takový se stal plnohodnotným operačním systémem všech uživatelů a nejen ajťáků obsluhujících servery. Volba desktopového prostředí je tedy, zjednodušeně řečeno, jen další nastavení.

Také mi bylo na GNOME příjemné, že už nevypadá jako „ten přechod od Windows“, kterým Cinnamon bezpochyby je. Chtěl jsem změnu, cílil jsem si na Fedoru a skončil zpátky u Mintu, ale s GNOME. Vše bylo pak mnohem rychlejší. I samotná instalace byla překvapivě jednoduchá, jak už to tak u Linuxu bývá, jen to málokdo vidí:

sudo apt install gnome-session gdm3 -y
sudo reboot now

Ani ne minuta, restart, výběr prostředí vpravo dole a bylo to. Nejtěžší byly dvě věci. Nastavit na touchpadu TapToKlik, jinak Vám prostě nekliká, když na něj ťuknete a jste donuceni použít tlačítko fyzické. To bylo asi 15s, protože na klávesnici zmáčknete klávesu Super (někdo ji zná pod názvem WinKey a je to ta, na které je logo Windows), začít psát „touchpad“, když se objeví výsledky vyhledávání, přeskočit na nastavení touchapdu, nastavit „TapToClick“ na „On“ a je to. Druhá věc: zvyknout si na tlačítka dialogů nahoře. Do půlhodinky se to dá 😉 Jinak to byla procházka růžovou zahradou. Tyto dvě, celkem jednoduché věci, zde nebyly napsány z recese. Opravdu jsem nic horšího/dalšího dělat nemusel, pokud jsem nechtěl mít pohodlí v klávesových zkratkách, které přenastavuji takřka všude. Na co bych ale rád upozornil je, že GNOME nebere Alt jako plnohodnotnou klávesu (na nápravě se pracuje), ale jen jako třeba Shift. Přepínání klávesnice Alt+Shift tu prostě není jednoduše vymahatelné. Alt je pro GNOME modifikační klávesa a potřebuje k sobě ještě nějakou „opravdovou klávesu“.

Další příjemné překvapení bylo rozdělení nastavení. přijde mi trochu lepší než v Cinnamonu, neboť je tam optícky málo místa všude. Vzhled je jinak velmi elegantní s minimem prvků a věcí, nic nepůsobí rušivě. Sem tam je poznat, že Cinnamon byl původně odnoží od GNOME 3. Popravdě mi u Cinnamonu vždy vadila ta kategorizace aplikací do skupin. Nějak jsem nevěděl co kde hledat, tedy věděl, ale vyžadovalo to se nad tím zamyslet. V GNOME je všechno na hromadě a při prvním dotyku klávesnice se filtrují možnosti a výsledky se zobrazují pěkně velké na obrazovce.

Při spouštění různých aplikací jsem v Cinnamonu narazil tu a tam (zejména v kombinaci s LibreOffice a nastavením) na nějakou tu chybičku. Někdy se něco nenačte nebo naopak schová a není to vidět… Jen drobnosti. U GNOME se mi toto ale nestalo. JE na něm vidět ta historie a tradice vývoje, která skořici ještě trošku chybí. Ale nechci tu Cinnamon hanit. Považuji ho za dobré grafické rozhraní a zejména těm, kteří jsou zvyklí na „klasické rozložení Windows, jako je nabídka Start dole, tlačítko vlevo, čas vpravo“ to jistě bude jen ku prospěchu. Nicméně už jsem viděl spoustu uživatelů Windows, kteří si právě nabídky umisťují do různých končin obrazovek a přizpůsobují vzhled různými doplňky. Jedno obrovské nepopiratelné plus pro Cinnamon je míra flexibility v nastavení přizpůsobení. V GNOME jsem zatím nenašel takovou drobnost, jak u data a času zobrazovat den v týdnu. Samozřejmě to někde bude, ale v Cinnamonu jsou tato nastavení velmi dobře dostupná. Tím, že GNOME si klade za cíl minimalismus, marně bychom tu hledali nějaké přizpůsobení lišty doplňky, což je pro Cinnamon úplně běžné.

Závěrem jsem se tedy vrátil od Fedory k Mintu (zase domů), kompletně přeinstaloval na čistou 20.1 a doplnil o GNOME. Fedoru si nechám a případné další srovnání, které bude stát za to, nezapomenu někde zmínit. Shrnul bych to asi do „Všude dobře, doma Mint, když chci změnu, kouknu na GNOME.“ Doufám, že Vám tento článek pomohl, rozhodujete-li se náhodou o podobné změně distribuce, například jestli nestojí za to zkusit nejdřív jen změnu GUI.