Jsou dny, kdy se čas vleče, jak v čekárně u doktora. Proto se projdu parkem a možná potkám někoho známého; nicméně Broučci mě vidí hned, protože jsem velkej, a tak je tu hned Jim Pütlick. Se zářícím úsměvem mi vypráví první dojmy se zakládání domobrany, s tím, že i ostatní brouci se zapojí, protože už vyzbrojeni jsou – mají různé jedovaté sliny a pižmo, se kterými si už miliony let klestí cestu přes konkurenci a nepřátele. S nějakými přivandrovalci se mazlit nebudou – stříknou, kousnou a počkají na výsledek…
„Poslyš generále“, vstoupila do hovoru Hillary, „stále nechápu, proč sis přece jen nezvolil kariéru v církvi. Třeba jako takový feldkurát by´s mohl dnes působit na Ukrajině nebo v Syrii. Nejlepší vína z teplých krajin a černý holky, to by přece byla skvělá „trnitá cesta 
hříchu“, jak říkával feldkurát Katz blahé paměti.“
„V globále máš pravdu Hillary,“ povídám, „i náš sborový pastor byl toho názoru, proto mi vyfoukl jednu pohlednou věřící, která mu, stejně tak jako mě, nabízela svoji „křesťanskou lásku“. Jenže šídlo v pytli neutajíš a následně byl „hříšník“ přeložen na faru do jiného města. Já jsem si pak pro svoji „trnitou cestu hříchu“ musel vybrat jinou krasavici, která mě sice stála dost peněz, byla pěkná a lepší; ale křesťanská láska to už vůbec nebyla…“
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Nicméně nemohu nevzpomenout jednoho svého kolegu z hutí, který se mnou pracoval na jednom oddělení. V dětském věku působil jako ministrant v kostele, kde si osvojil praktiky a terminologii, používanou v katolickém katechizmu. Když se chystal po směně jít do hospody, tak oznamoval, že jde „na roráty“, a tak podobně. Stejně jako faráři chodívali na taroky, tak Ferda chodil na roráty, ferbla a poker; měl známosti ze všech stran společenského spektra. Straničtí funkcionáři, kádrové rezervy, lehké holky, drobní zlodějíčkové, prostě elita. Ferda proto vstoupil do KSČ, co mu zajistilo dokonalou imunitu i pracovní kariéru s dobrým příjmem. Do práce chodil opilý, kouřil jednu za druhou – ty nejhorší smradlavé cigarety (DETVA), a kamkoliv přišel, všude mu nalévali, a tak byl stále „v lihu“.
Jednou mu povídám – „potřebuji rozšířit řidičák, ale je tam zapsáno tolik lidí, že nemám šanci se dostat na pořadovník“. Ferda měl řešení: „Podívej se, poznám se se sekretářkou v Autoškole, dej mi flašku rumu a já to u ní zařídím“. Za tři dny mi hlásí: „Tak sem s ní tu flašku vypil, vyspali jsme se spolu, a v pátek večer přijď do Autoškoly na jízdy, ostatní už je vybavené. Ale podmínka je, že už umíš jezdit“. Zbývaly mi 3 dny na „naučení“ a v pátek večer jsem nastupoval na svoji první jízdu. Sněžilo, tma, náledí, viditelnost tak na 7 metrů – a Škoda 120 LS. Instruktor, který se mnou jel, byl shodou okolností trenér v „autoškole smyků“, a tak jízda po městě byla jen krátká, vyrazili jsme za město na jedno obrovské prázdné parkoviště. „Dej tam dvojku a plný plyn a volant toč do protisměru… teď na druhou stranu, uber plyn, vyrovnej a zase naplno!“ Až se led topil pod koly. Zadkem by mi žíni neprotáh´.
Tak jsem měl v ceně Autoškoly i Školu smyků. Za tu láhev tuzemáku to stálo.
Moje řidičské dovednosti pak po letech „zdědil“ můj syn, dnes šofér par excellence, a je to teď jeho profese. Trnité cesty vedou vždy tím správným směrem…
Ferda se měl dobře až do roku 1990, kdy mu stranická imunita skončila. Jednou pak, když přišel „z rorátů“ do práce nachmelený, dostal „foukat“ a skončil u lopaty…
Asi rok poté jsem mu byl na pohřbu – měl něco přes 50 let. Dominus vobiscum…
„Je to tak“, poznamenal Johnny Broke, „ani my brouci se po vydlážděných cestách nepohybujeme. Ještě by nás někdo přejel nebo zašlápnul; holt po tý trnitý cestě je to tutovka…“
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Dnes se proto podíváme opět na jednu tutovku, jinak řečeno na program, který nás může podržet, když nevíme kam z konopí. Není to ovšem nějaký dvojitý padák nebo záchranná brzda, ale spolehlivý informátor – ovšem ne jako Pepek Vyskoč ze Švejka.
Možná to ani netušíme, že mezi desetitisíci aplikacemi, které máme v repozitářích, je taková malá drobnůstka, která nás v libovolném čase může informovat tak, asi jako přístroje na palubní desce našeho Audi nebo soukromého tryskáče.
Nebude potřebné přidávat si repozitář, ani rozbalovat archiv, protože aplikaci s názvem indicator-multiload máme v základním repozitáři, kde si ji můžeme zběžně prohlédnout a třeba klasickým klikacím způsobem nainstalovat.
Po spuštění se nám objeví v panelu takové mrňavé okénko, kde se default zobrazuje jak je zaměstnán náš procesor, když třeba surfujeme po stránkách, které mají „velkou spotřebu“.
Levý klik na okénko nám otevře vyskakovací menu, kde si můžeme prohlédnout, co nás právě zajímá. Asi první, co uděláme, bude spuštění Předvolby, kde se nám v okně nabízejí možnosti sledování, ale i velikost a barva monitorovacího okénka.
V prvním řádku máme Sledované zdroje, které si volitelně „zafajfkujeme“. Při každém „zafajfkování“ se v panelu objeví další okénečko, což může mít za následek zmenšení místa pro ostatní indikátory, takže sledujme jen to, co je naléhavé!
Pro úplnost dodávám, že screenshoty jsou z prostředí XFCE, v jiných DE mohou, ale nemusí vypadat jinak.
To je pro dnešek všechno, opět jsme si přidali 2 cm do panelu, ale bude to tak, jak říkají děvčata: 2 cm navíc jsou maličkost, která ale potěší…
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°