Tohle nemusíte číst XX.

Když jsme se před mnoha lety rozhodli založit si hudební skupinu, tak u zrodu této myšlenky jsme stáli tři lidé. Protože jsme byli muzikanti, tak se tomu říkalo trio. Trio má výhodu oproti kvartetu, protože tři lidé se lépe dohodnou než čtyři, ale o tom snad jindy. Z historie je nám známý triumvirát, oproti tomu stojí za zmínku „12 rozhněvaných mužů„. Pamětníci pamatují i legendární trojstátí Čechy, Morava a Slovensko, a ti mladší a ostatní zase totálně nefunkční konglomerát zvaný Evropská unie.

Hudební trio: Celé se to odehrávalo v prostředí poddůstojnické školy, ve které měl náčelník štábu zálibu v hudbě, především vojenské. Protože tři lidé moc muziky nenadělají, rozhodl se náš triumvirát počet členů znásobit. A protože i to bylo málo, tak nás nakonec bylo sedm, kde někteří z nás měli víc funkcí i nástrojů. Byl tak umělecký vedoucí, dále formální vedoucí a další členové, z nichž se každý podílel na jiném úseku činnosti. Prostě taková malá továrna na hudbu…

Po krátké době jsme se proflákli natolik, že nám už nezbývalo mnoho času na vlastní vojenský výcvik, protože zkoušky „hudebního tělesa“ zabraly většinu času, kdy jsme právě nespali. Důstojnický sbor ovšem měl další plány – jezdilo se do nejrůznějších lokalit, blízkých i vzdálených obcí, kde si oficíři (lampasáci) v Kulturních domech „dávali do nosu“ a my jsme jim k tomu hráli. Samozřejmě jsme si také přišli na svoje a o děvčata nouze nebyla. Jenže každá hudební skupina má spoustu „hardwéru“, tak jsme do skupiny přibrali ještě nosiče, pomocný personál a ještě pár hochů z PTP, kteří byli spolehlivou „bezpečnostní složkou“ v prostředí vesnických zábavních sálů. Na obrázku „Old” Bobby první zleva…

Počet celé „hudební skupiny“ se tak ztrojnásobil, což je docela v souladu s byrokratickými principy, na kterých je postavena celá naše civilizovaná společnost. (Parkinsonův zákon).

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

Po této nostalgické vzpomínce na konce 50. let minulého století přejdu do přetechnizovaného světa dnešní doby. Zde se hudba proměňuje na velké bubnování, řev a decibely, srovnatelné se startem vojenské stíhačky. Posluchači si na koncertech pod vlivem kokainu a pervitinu vychutnají svůj „hudební zážitek“ téměř do úplného ohluchnutí.

Další přetechnizovaná skupina, která už tolik kraválu nenadělá, jsou uživatelé počítačů a do ní patříme i my – uživatelé Mintu.

Pokud jsme na začátku povídání měli zmínku o triumvirátu (pro ty, co chyběli ve škole: Triumvirát (lat. triumviratus, od trium virorum, „(vláda) tří mužů“)) tak to byla zjevná narážka na situaci, kterou pravděpodobně  máme doma na SVÝCH STROJÍCH.

Psát o tom, co to je DUALBOOT, je na tomto místě irelevantní, protože mnozí z nás, co teď  „jedou“ na Mintu, právě tak začínali.

Nicméně časy dualbootu pomíjejí, JSOS z našich počítačů až na CAD, Photoshop a herní výjimky pomalu mizí, a tak přichází na svět „trialboot“. Jenže význam slova trial je v tomto smyslu celkem zavádějící, proto lépe bude použít „multiboot“, což sice trochu připomíná multikulti, ale i to už soudružka Merkelová prohlásila za překonané.

Dovolím si popsat jeden takový scénář, se kterým se v běžném životě můžeme potkat. Koupíme si PC nebo NB bez OS nebo s předinstalovaným Linpusem případně Ubuntu. Disk o velikosti 500GB nebo 1TB je samozřejmě na jednu instalaci příliš velký, tak předtím než si Linpus smažeme, uděláme dělení disku. Dělení disku na oddíly je pro běžného uživatele, který předtím pracoval jen s JSOS, vždy něco nového. Nicméně i v tom prostředí JSOS (v mém případě W98) se dělení disku dalo smysluplně použít. Zatímco ostatní uživatelé měli jen „Disk C a disk D“, použil jsem u poměrně malého disku rozdělení na 5 particií, kde byl na C disku Systém, na D Program Files, na E další Program Files a na zbývajících dvou oddílech všechna ostatní data. Na C disku byl adresář Windows a jeho identická kopie Windowsy. Když se Windows sesypal, tak jsem v nouzovém režimu „sesypaný adresář Windows“ smazal a přejmenoval Windowsy na Windows. Po restartu všechno zase naběhlo. Data a Program Files se nezměnily, jen pokud byl mezitím doinstalován nějaký nový program, tak se jeho instalace kvůli registrům musela udělat znovu. Aktivní adresář Windows jsem opět duplikoval na Windowsy a tak stále dokola.

Dualboot jsem na tomto malém 30 GB disku nepraktikoval, Linux jsem spouštěl z CD a cestování po internetu vykonával jen v tomto prostředí – s Operou 8.52.

Když jsem si koupil v akci úplně nový PC s předinstalovanou Mandrivou (za 99 € !), 160 GB disk jsem rozdělil na drobné a na nich měl několik „ostrých instalací“ různých Linuxů, které mě zaujaly. Linuxové portfolio jsem ještě navíc měl rozšířené pomocí „racků“ – šuplíkového systému výměny IDE disků. Ty se navíc daly přesouvat z jednoho PC na druhý, což manželku poněkud mátlo, ale svoje hry si našla a byl klid.

Na rozděleném disku je proto možné mít víc instalací Linuxu resp. Mintu. Samo o sobě to nějakou výhodu nemá, protože není možné mít spuštěné všechny najednou, ale jeden si uživatel musí zvolit při spouštění v GRUBu. Data jsou samozřejmě přístupná ze všech disků, i když některá jen read-only. Jistá komplikace může nastat, když skoro každá instalace má nainstalovaných více jader. V GRUBu je pak tlačenice, kterou pak ani GRUB-CUSTOMIZER nedokáže vyřešit. Určitá náprava se dá sjednat, pokud GRUB-CUSTOMIZER je použitý na sda1 disku, což je pak při startu akceptované. Nicméně je lépe si starší, už nepoužívaná jádra smazat, než si z nich dělat skladiště. I orientace v GRUBu je pak jednodušší. Platí zde celkem opačné pravidlo, než v byrokracii – lepší je redukovat než násobit…

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

Dnešní „dvojdílné povídání“ je jednak vzpomínkou na bývalé kamarády, ze kterých jsem nejmladší a dnes o nich nevím už nic. Dále chce ukázat novým uživatelům Mintu, že se prakticky v skoro každé situaci dá najít vhodné řešení. Sladit výkon hardwéru s vhodným softwérem vyžaduje trochu přemýšlení, ale často všechno funguje hned po instalaci. Není ale každý týden posvícení. Jsou třeba webové prohlížeče a rafinované webové stránky, které dokáží udělat i z Mintu „neřízenou střelu“, což se sice nestává běžně, ale pro počítačového šamana je to lahůdka…

Najdou se i programy, které po reinstalaci, přechodu na vyšší verzi, nebo po změně jádra se z nabídky programů „ztratí“ a nedají se ani najít. Přeborníkem v této ekvilibristice v mém případě se stal LibreOffice, který tak jako chytrá horákyně – byl i nebyl. A mohl za to jen jeden soubor, který stále zablokoval odinstalaci i reinstalaci. Jelikož já zase jsem „přeborník na nestandardní postupy“, tak jsem „zločince“ po několika dnech zneškodnil a nyní už procesor zařezává v nejnovější verzi. Jelikož se jednalo o několik brutálních zásahů do systému (jako root), tak kvůli Linuxovým nováčkům raději o tom psát nebudu. Mohu jen poradit, aby si každou nestandardní změnu rozmysleli s tím, že každá novinka není krokem vpřed – ale o tom jsem už mnohokrát psal. Stejně můžeme dopadnout, když se rozhodneme „být in“ a hned po vydání si nainstalujeme nejnovější verzi Mintu – Rosa. Už po velmi krátké době zjistíme, že recenze (v angličtině), ve které ji označují jako „povadlý květ“ není daleko od pravdy. Zato Rafaela v provedení MATE, XFCE a KDE, jsou v současnosti dobrá a stabilní řešení. Zvláště mě zaujalo XFCE, které po posledních aktualizacích a manuálním doladění konečně „nabralo správnou rychlost“, a jede jako blesk. Takže i zde platí, že pomalu dál zajdeš a spěchej pomalu…

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°