Opět se, kamarádi, blíží čas vydání nové verze našeho Mintu. Zase se nám v očekávání blížící se radosti, svírají ta místa, kam si normálně sedáme a říkáme si: Bude to lepší – vpřed k lepším a šťastnějším zítřkům…
Všichni ti, kteří stejně jako já, pracují s Mintem už dlouho, by o tom mohli povídat.
Protože ne všichni, kteří by povídat mohli, o tom ani nenapíší, tak to zkusíme jinak. Protože mi můj zdravotní stav nedovoluje udělat aktuální interview s Broučky, musím se spolehnout na to, že pokračují ve svém zadání a rozšiřují základnu vepřového masa a dodávek americké whiskey. A my si zatím promasírujeme naše mozkové závity další úlohou – jak psát a co psát.
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Máme dnes k dispozici další díl „moudra“ – a to především pro ty, kteří při pomyšlení na to, že by měli něco napsat a uveřejnit, nemají hned plné kalhoty. Uživatele Mintu, stejně jako každého běžného občana bude především zajímat, jestli to funguje, jak se s tím dělá a hlavně aby nemusel mít obavy pokaždé, když si to zapne.
Čtenáři, kteří pravidelně sledují naše stránky, si jistě dobře vzpomenou na to, jak jsem je přesvědčoval, že stát se čímkoliv nepředstavuje problém, pokud ovšem si to sami nějakým nevhodným postupem nepokazíme. Tak se můžete stát třeba břichomluvcem, králem, maskotem, předsedou vlády, grafologem nebo se naučit pracovat s křišťálovou koulí – tedy prognostikem. Další možnosti si odvoďte sami. Je ovšem celá řada profesí, kde požadovaný postup je sice rychlý, ale jak praví lidová moudrost, práce kvapná, málo platná. Takže aby nám práce šla pěkně od ruky, musíme si ji zorganizovat tak, aby všechno šlo snadno a hlavně vesele. Pokud jde o mě, vždy se našly nějaké okolnosti, které měly za úlohu mě ke psaní motivovat a nelítostně dokopat.
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Pro ty, které jsem zaujal svým posledním povídáním o psaní článků, by mohl být i dnešní příspěvek. Čtenář jistě pochopí, že to nebude přesný návod „jak to dělat“, ale jen krátký popis jedné z mnoha možností. Neprozradím žádné tajemství, které třeba utajovat a chránit, protože kdo si pravidelně čte (nejen) moje články, k nějakému vzoru nebo modelu se dopracuje. Často bude mít pocit, že můj styl je provokativní a ten jeho ne. To může být i tím, že „psát jen o tom, za co jsem placen“, aniž bych nikoho nevyprovokoval, na to je škoda času. My ovšem penězi placeni nejsme, tak si můžeme dovolit i nějakou „přidanou hodnotu”. Jelikož i z výjimky existuje výjimka, tak je zřejmé, že co si uvaříme, to budeme jíst a pokud se někdo nechá vyprovokovat, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, tak si kvůli tomu nebudeme trhat vlasy…
V první části našeho „spisovatelského manuálu” jsme si řekli něco málo o struktuře článku, který chceme umístit na náš web. Tento text bude pilířem celé „slohové úlohy”, proto mu věnujme náležitou pozornost. U některých zpráv nebo aktualit tvoří dokonce celý článek, protože obrázky k tomu prostě nejsou. Tohle ovšem není běžná věc, vždy se najde nějaký důvod, proč článek ilustrovat. Na to nám může posloužit právě úvodní část, ve které se ještě nemusíme striktně držet tématu. Pokud se ještě pohybujeme v obecné rovině, tak ten obrázek, který se k danému předmětu nějak přibližuje, si vybereme buď ze své sbírky vyrobených, případně něco najdeme na internetu.
V odborné části se naopak budeme muset přidržet toho, co chceme popisovat. Často tak bývá např. při popisu činnosti nějaké aplikace, sekvence obrázků, tak jak se nám při spuštění, resp. práci s ní objevují na monitoru. Říkáme jim „screenshoty”, které mohou být jako obraz celé plochy nebo jen příslušného okna, které potřebujeme zachytit. Uděláme si jich tolik, aby ve svém součtu poskytovaly dostatečnou informaci o tom, o čem se píše. Může jich být i víc, ale nemusí se všechny při finální montáži použít. Méně je někdy více. Někdy se ovšem bez většího počtu nedá obejít, ale tak, aby výsledný dokument nebyl „přeplácaný“. V tom případě obrázky sdružíme buď po dvojicích nebo čtveřicích, jen výjimečně víc. V případě nedostatku vhodného „materiálu” můžeme zařadit i logo programu, ale to se nejlépe bude hodit do záhlaví článku, pokud tam nemáme nic lepšího.
Další možností, jak zvýšit přidanou hodnotu článku, je „vložení tabulky”. Některé údaje se prostě nedají „natabulkovat” jen pomocí tabelátoru, a pokud ano, tak to nemusí vypadat pěkně. Vložená tabulka je přehlednější, navíc může být i vícebarevná. Opět podotýkám, že tohle není záležitost textového editoru; v čem se dělají tabulky, to dnes ví i novopečený maturant. Jenže ten často neví, že my na to máme program LibreOffice, kde se dá udělat totéž, co v komerčním programu nejmenované firmy.
Ale pozor: Všechny ty obrázky nebudou mít stejný poměr stran ani velikost, jako kdyby byly od jedné maminky – každý pes, jiná ves. Dovolím si upozornit ještě i na velikost souboru, ve kterém je obrázek schován. Musíme si s tím trochu pohrát a munici si srovnat podle velikosti, aby se nám vešla do našeho „zásobníku”.V pohodě stačí obrázek o velikosti 2-3 Mpix, ba i menší, což pro publikování bohatě stačí. Vhodné bude i zkomprimování na menší velikost, zvláště pokud je obrázků na jeden dokument hodně. Ten se pak při prohlížení rychleji načte. Navíc je práce při montáži článku rychlejší, protože se nemusí s ilustracemi tolik šibovat a měnit jejich velikost do mínusu.
V závěrečné části článku, protože obrázků už asi bylo dost, se bez nich celkem dobře obejdeme, zvláště pokud je článek dlouhý. Čtenář v tom případě je už uspokojen, stačí mu popřát úspěšnou a radostnou práci s novou aplikací. Někdy se může úplně na konec připnout logo, zvláště máme-li na výběr mezi různými jeho variantami, nebo nějaké obecné moudro…
Zopakujme si to: Hodinář, který chce smontovat rozebrané hodinky, si musí všechny potřebné součástky předem připravit, aby se mohl pustit do práce a nemusel se při práci hrabat v šuplíku. Redaktor nebo dopisovatel je na tom stejně: Všechen materiál, který bude na zhotovení článku potřebovat, bude mít někde po ruce, aby se už nemusel ničím zdržovat. Je to úsměvné a banální, ale čas se dá strávit i příjemnějším způsobem…
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Tímto dnes končí naše „příprava k boji”, ale zdaleka ještě nemůžeme „do terénu”. O tom, co všechno se ještě musíme naučit, bude v závěrečném povídání, a možná se i dozvíme, co nového zase spáchali naši Broučci.
… a jedno moudro na konec…