Chvála Mintu

Dnes něco pro ty, kteří si nepletou billiard s billboardem:

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Když mě občas v osvícení mysli „něco rozumného“ napadne, tak si současně položím otázku, jestli se tím náhodou nezabýval už Jára Cimrman. A skutečně řešil a vyřešil; tak si pak připadám jako ten mořeplavec, co „objevil Ameriku“ až po Kolumbovi. Prostě někdy všechno vypadá tak, že se v tom našem omezeném světě dá těžko na něco nového přijít. Když k tomu přidám i svoji omezenost, tak je to kvadratura kruhu.

Postupně přicházím i k svému publikování na tomto webu. Pokud se někomu, snad kromě Satapoucha, podaří ve 140 článcích popsat kromě životních abnormalit metodiku a používání aplikací v Mintu, tak se nutně dostává opět na začátek svého snažení. Co bylo napsáno někdy před 28 měsíci, dá se téměř vše zapomenout. Nikoho proto nemůže překvapit, že mnohá moudra, ponaučení i aplikace se musí opakovat, opakovat a znovu připomínat. Už s ohledem na nové uživatele Mintu, kteří při všech svých povinnostech nemají tolik času, aby si celý náš archiv v klidu prostudovali. Mám tím na mysli práci VŠECH redaktorů a přispívajících. Jako zlatá niť, vinoucí se celým naším dílem jsou ovšem články Satapoucha, který jak se zdá, ve svých Linuxových vědomostech asi nemá žádné měřitelné omezení…

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Nejen mě, ale i jiným čtenářům se může zdát, že při všech vědomostech jsme v našem webu nějak ztraceni, podobně jako Švejk, který podle názoru své bytné „byl ztracenej, protože byl rafinovanej“. Máme MAPU STRÁNEK, která rafinovaně mapuje všechno ostatní, jen ne souhrn všech našich článků, s příslušným rozdělením do skupin. Na naší wiki to naopak máme sestavené dobře, nicméně „wiki je wiki“, neudělala se sama ale všechno neobsáhne. Má své autory, přispěvatele a čtenáře, a čtenář, který se nezapojí do rozšíření databáze wiki i když by uměl a mohl, celé věci nijak nepomůže.

 

 

Občas si proto názorově připadám jako ten budhistický mnich, či duchovní ve fousatém vtipu, který ovšem s ohledem na mladší čtenáře zkusím připomenout:

Sešli se tři duchovní velikáni a povídali si o životě: 

* Katolický kněz byl toho názoru, že život člověka začíná jeho početím.

* Budhistický duchovní ale namítl, že těžko hovořit o začátku, resp. o konci, když lidský život vlastně probíhá v kruhu – že na konci je opět na začátku a pořád dokola. 

* Židovský rabín ovšem vidí věc reálněji, protože pravil: „Život začíná, když děti odejdou z domu, zemře tchyně a zdechne pes.“

Takže se máme celý život na co těšit…

Jenže radosti nebývá v lidském životě příliš, a pokud ano, tak si to v té chvíli člověk ani neuvědomí. Daleko častěji si na příjemnou událost vzpomene až s křížkem po funuse. Víc by býval člověk šťasten, kdyby ho někdo třeba i za nějakou maličkost pochválil. Pochvala je nehmotného charakteru, autora nic nestojí, ale pro toho, komu je určena, může znamenat hodně.

Bude to tak, jak říkaly naše babičky: „Když tě dlouho nikdo nepochválí, začne ti vysychat mícha.“

Čtenářům naší stránky je ale známo, co o předmětné věci říkával Jára Cimrman: „Když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá“.

Dostáváme se tak k jakési formě samoobsluhy, a to i v oblasti, která by se „do spárů“ samoobslužné činnosti neměla dostat. Všichni ti, kteří si přečetli nejméně 50 článků z mé klávesnice vědí, že abych uspokojil svoje ego, udržel si vzpřímenou, nevysušenou prodlouženou míchu a ujistil se, že „to někdo vůbec čte“, napíši na závěr článku – „Očekávám, jako vždy, tisíce děkovných dopisů“.

 

 

Už si nemohu vzpomenout, kdy mi naposledy nějaký děkovný dopis přišel. Tak se utěšuji myšlenkou Karla Čapka, že dobrý spisovatel musí psát špatné články. A Jan Werich by k tomu dodal:“To je blbý, to se bude líbit“. Poděkovat nebo pochválit – to se dnes nenosí – čas oponou trhnul a místo chvály se valí jen kritika a urážky. Prezidentovi se mohou ukazovat červené karty a házet na něj rajčata, a je to v pořádku. Nikoho ovšem nenapadlo hodit na projíždějící cizí vojsko rajče nebo vajíčko, protože Amerika si prostě (stejně jako pan prezident) v teatrálních gestech libuje. Demonstrovat ale místo velkých myšlenek obrněné automobily, to je strategie včerejšího dne. Zahraniční politika, která se hýbe výhradně s pomocí vojenské síly, jako v USA, to je záležitost minulého století.

V nové době nevyhrává ten, kdo hlasitěji křičí nebo vehementněji mává kyjem, ale ten, jehož recepty na řešení problémů fungují a vedou k výsledkům.

 

 

 

Proto Mint na to jde jinak – inteligentně. Takže pojďme chválit Mint. Začneme v dalším pokračování článku…

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Ti bystřejší se mohou nyní projevit v komentářích.

Jsem zvědav, zda si někdo vzpomene i na maskota ?

Budiž po právu odsouzen ten, kdo nevzdá povinný hold…