Škola hrou – aneb co se v mládí nenaučíš

Nenechte se mýlit, milí čtenáři, v nadpisu tentokrát není chyba, skutečně se jedná o nenaučení. Je lépe se nenaučit, než se naučit špatně a pak celý život procházet reparáty a špatné základy si stále opravovat. Je nesporně pravdou, že v mladším věku jde učení líp. Nicméně otázkou zůstává, CO se v tom mladším věku učíme, a či nám to někdy k něčemu bude.

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

Vzpomínám na období mého základního vzdělávání a později i pokusy o školní humanisaci mých dětí a vnuků, a nevycházím z údivu. Jan Amos Komenský byl průkopníkem přes vzdělávání, ale ani v dnešní době by se u nás rozhodně štěstím nerozplýval a asi by dobrovolně emigroval. Tedy aspoň při pohledu na ministry školství, kteří svoji prebendu předávají každé 2-4 roky následujícímu „odborníkovi“, který samozřejmě nastolí reformu, na nepoznání od té předchozí. A tak děti namísto toho, aby si hrály a přitom se něco naučily, se stále reformují…

Jak jsem už dříve v jiném článku uvedl, první roky ve škole jsem se prakticky skoro neučil; jednak jsem „už všechno věděl“ a za druhé stačilo mi pamatovat si, co nám učitel ukazoval a říkal, protože paměť jsem měl jak slon. V další etapě bylo učiva víc, složitostí přibývalo, jen s pamětí se už nedalo vystačit. Byli i učitelé, kteří učili jinak než ti druzí, ale my jsme je pokládali za podivíny. Dnes to vidím jinak, podivíni nás učili správně.

Patřil jsem ale mezi žáky „s totální absencí požadované školní discipliny“ a počet dvojek z chování s tím korespondoval. Nicméně moje schopnosti formovaly především hry. Ve školách byl v tom čase oblíben stolní hokej – v maximálně zjednodušené podobě, tzv. „šprtec“. Ten se hrával o přestávkách, ale i v hodinách, které nás nudily, kterých byla většina. Na každé lavici bylo nesmazatelně vyryto hřiště; šprtátko, hráče i puk měl každý žák u sebe. Dnes se můžeme s variantou podobné hry setkat v Androidu jako Glow Air Hockey. (viz obr.) Šprtec mi hodně zformoval logické myšlení o praktické fyzice těles v pohybu. Ještě dnes to využívám, když hraji snooker – kulečník: v Mintu 17 máme tuto hru v perfektním stylovém a téměř realistickém provedení, s ozvučením. Stačí 2-3 roky denně hrát – a ve hře proti PC soupeři si odnášíte do vitriny další a další vavříny… Ale mám 76 roků a u skutečného stolu šance už není – je to dost náročné, třeba mít kvalitní tága, výdrž, dobrou fyzickou i psychickou kondici…

 

 

 

Střední škola znamenala opět další průlom do herního světa. Shodou okolností jsem se ubytoval na privátu, kde už bydleli 3 studenti z vyšších ročníků strojnické průmyslovky. Ti byli nejen vynikající žáci, přeborníci ve veslování, ale i mistři okresního města v mariáši. Já jsem v tom čase byl celkem dobrý tanečník školy společenských tanců – tzv. „trsman“, ale tohle, co uměli tito hoši, mě fascinovalo. Každý měsíc, po výplatě stipendia, se u nás 3 dny do noci hrálo, dokud všichni soupeři neodešli s téměř prázdnou peněženkou. Naši studenti si na měsíční studium vydělali za jeden večer.

 

Na obrázcích je „Becherovka Mariáš“, která se v Mintu hraje přes Wine.

 

Vědění je moc, říkával Vendelín Balcar svému synovi: „Vědomosti jsou opravdu moc. Pamatuj si – vědět, vědět, vědět ! Hlavně na každýho něco…“

Tenkrát mi šlo o hodně – naučit se hru, která je známá napříč celým společenským spektrem. Po dlouhém přemlouvání mě hoši vzali k sobě do „cimry“ na učení, a později, když jsem už něco uměl, tak mě nešetřili. Všechny výhry a prohry se jen zapisovaly, navzájem si peníze neplatili. Se mnou to bylo jinak – já jsem byl z jiné školy: Když jsem prohrával, tak jsem musel prohranou sumu „vyplatit“ děláním kliků na zemi. Těch 200 kliků za večer ovšem nebylo na škodu. Ale když jsem hochy už konečně dokázal porazit, tak mě prostě zbili a vyhodili ven. A od té doby mi mariáš otvíral dveře do mnohých uzavřených společností…

V čase, kdy jsem už měl oprávnění a dekrety k vedení, tak jsem ve skautském oddílu dvě třetiny výcviku orientoval na formu hry. Hra není smyslem světa, ale smysl světa je hrou. V důsledku toho i po zákazu skautingu jsem byl ještě snad 15 let pravidelným zvaným hostem a ikonou mnoha trampských potlachů – kytarista, bendžista, bavič, lasař, vrhač nožů a sekery… Homo ludens.

Jenže právě tohle už bylo, co jsem se v mládí neučil. Naštěstí mládí není v lidském životě přesně definované. Jsou totiž mladí starci a starší mladíci. Je to všechno především v hlavě a často taky i v kalhotách… Každá získaná vědomost vyžaduje motivaci a úsilí, alespoň u běžného člověka, jako jsem já. Nedá se všechno najednou „nadřít“, časem se musí ve vzdělávání a učení udělat přestávky a hlavně musí být nějaký systém. Úměrný věku a času, který na to ještě je.

K učení a neučení patřily i výstrahy :

Nesmíš lhát ani krást ! Kdo lže, ten i krade ! (byla prostě jiná doba jako dnes…)
Nesmíš chodit pozdě domů ! (co je to pozdě?)
Nesmíš se děvčatům dívat pod sukně, nebo oslepneš !

 

Dnes, když jen s brýlemi vidím na tyhle řádky, kladu si otázku : Stálo těch 60 let (nejen) forenzního zkoumání dámských kalhotek a šunek za oslabení zraku? Určitě ano, jinak bych dnes asi nevěděl nic o různých úhlech pohledu a zrak věkem i tak zeslábne…

 

 

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°

 

V Linuxu a tedy i v Mintu se na překvapení publika skutečně dají hrát hry. A to nejen ve smyslu „pařby“, jak bývá obyčejně v kraji zvykem, ale ve smyslu tvořivosti. Už jen to, že si nějakou „blbost“ v Mintu změním, tak ve mě musela vzplanout jiskra hráče – prostě si s tím pohrát – co to udělá…

A už jsme u té školy hrou: Tím, že si pohrávám s tuctem blbinek, čištěním, laděním a nastavováním, se vlastně hrou učím modifikovat systém a vytvářet své osobní pracovní prostředí, přesně podle mých potřeb a představy…

– a právě to nás ve škole neučili…

 

°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°