Nedávno jsme si tu povídali o tom, jak si vybírat spolupracovníky do týmu. Není to tak jednoduché, jak se o tom píše, ale za pokus to stojí.
Především je nutné rozlišit, zda jsme nastoupili na místo uklizeče kanceláří či výrobní haly, nebo na práci systémového inženýra. Potom je ještě celá škála profesí, kde pracujeme sólo nebo v týmu, což jsou opět jiné kategorie. V každém případě je dobré mít oči otevřené a výhledově počítat i s nějakou kariérou a vyšším ohodnocením.
Nastoupit hned jako vrcholový manažer nebo ředitel do firmy, kterou poznám jen zvenčí, je dost ošemetná záležitost. Možná, že po dobu mého působení vůbec nezjistím, jak to ve firmě funguje. Hlavní motiv bude jen Zlatý padák s milionovým odstupným. Když nemáte tlačenku, z praktického a perspektivního hlediska je lépe začít v nižší funkci, pokud mám příslib, že i tak se asi stanu po čase ředitelem. Jestliže ale začínám odspodu, líp poznám lidi, kteří jsou na stejné úrovni nebo kousek výš než já, protože nemají důvod se přetvařovat.
Obdržím-li nabídku na mistra nějakého provozu, nebude od věci poznat, a to dost podrobně, pracovní náplň podřízených. Může se totiž stát, jako mě někdy před 50 lety, že mi podřízený buldozerista oznámil, že se „cosi nedá udělat“. Tak jsem nastartoval buldozer a ukázal jsem (a nejen jemu), že se to dá, i když mi to trvalo o hodně déle, než by to dělal on, kdyby byl chtěl. To jsem měl sotva 27 let – v podobné situaci (už bez buldozeru) jsem byl, když mi bylo dvakrát tolik, a stejně jsem musel každému ze svých lidí ukázat, co mají dělat. Předtím jsem totiž vyměnil celý tým, protože s většinou lidí se nedalo normálně pracovat.
V pracovních skupinách se téměř pravidelně vyskytují tzv. rozesírači, lidé s negativním potenciálem, nebo s placenou objednávkou shora – kolektiv narušit a rozeštvat. Někdy se jedná jen o to, vytvořit opozici, nebo někoho vyštvat, aby se uvolnilo místo pro protekčního kamaráda. Jsou to zpravidla lidé, obyčejně z jisté etnické skupiny, většinou podplacení, kteří mají velké ambice a moc toho neumí. Sabotují a škodí, aby se zviditelnili. V tom případě může někdy pomoci třeba jmenování do nějaké „významné funkce“, nebo tu funkci vytvořit. Jedná se o čestnou, neplacenou funkci „s ručením omezeným“, nejvíc na dva roky. Mezitím rozesírač odejde.
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Zpět k výběru spolupracovníků: Sestavit dobrou partu není snadné. Každá taková parta má mít přesně definované, co kdo bude dělat a nést za to plnou zodpovědnost. A pak nebudou problémy.
V úřednickém prostředí je s tím trochu problém: Tam totiž funguje notoricky známý Parkinsonův zákon, který kromě jiného říká, že :
- práce se rozrůstá tak, aby vyplnila dobu, která je k dispozici pro její vykonání (ani malé množství práce nevede ke vzniku volného času, nýbrž je rozloženo na celou pracovní dobu);
- úředník chce rozmnožovat své podřízené, nikoliv konkurenty; úředníci si navzájem přidělávají práci (počet zaměstnanců úřadu stoupá, aniž by se to projevilo na jeho efektivnosti);
- délka a složitost jednání je přímo úměrná znalostem jednajících o daném předmětu jednání …
U teorie řízení platí nejčastěji
Peterův princip:
Každý pracovník postupuje po služebním žebříčku tak dlouho, dokud se neoctne na místě, které není schopen zastávat.
Právě zde je zakopaný pes. Téměř u každého zaměstnance je skrytá tendence postupovat nahoru. Vcelku se tomuto evolučnímu principu nedá vzdorovat, protože je to normální. Jenže v uceleném a fungujícím kolektivu se to projevuje jako desintegrace a rušivý prvek. Konečným důsledkem tohoto principu je to, že :
- Časem budou všechna místa zastávat pracovníci, kteří nejsou schopni je zastávat.
- Práci vykonávají výhradně ti pracovníci, kteří na tato místa dosud nepostoupili.
Tím pádem se z dobré a fungující party stane neproduktivní torzo.
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Po tomto zbytečně dlouhém úvodu se vynoří otázka, jak to všechno souvisí s Linuxem resp. s Mintem. Otázka je zcela na místě, protože Mint je precizní a ucelený systém. S přihlédnutím na současné požadavky by se s lehkou nadsázkou dalo říci, že na Mintu není co vylepšovat.
Linux, potažmo Mint, má tu fantastickou vlastnost a kterou já miluji, že totiž když nejsem s nějakou funkcí nebo vzhledem spokojen, tak si s minimálním nasazením tuto úpravu udělám sám. Vycházím z principu, že v Linuxu je VŠECHNO udělané na textových souborech. Ty se pak podle určitých pravidel dají v textovém editoru upravit k mému přání. V nedávném článku o struktuře souborového systému, který napsal Satapouch, jsme si mohli spočítat, že v kořenovém systému je pouze 16 podadresářů. Je pravdou, že každý z nich obsahuje vlastní větvení, nicméně zase podle určených pravidel.
Pro nového Minťáka – a to může trvat i nějaký rok – který chce pochopit a ovládat celý systém, je tu kromě uživatelské zdatnosti ještě přání naučit se, kde se v souborovém systému nacházejí konfigurační soubory pro tu kterou oblast. Prostě aby věděl, kam má sáhnout, když chce udělat úpravu. Není to vůbec povinné, ale velmi to potěší a dává takový pocit jistoty… Užitečné tipy na tuto činnost si můžeme posbírat při pravidelném čtení fóra, kde naši skvělí poradci řeší „neřešitelné problémy“ i jedním, dobře mířeným zásahem!