Maskotem snadno, rychle a vesele

Tak už nám přešlo několik týdnů s novým Mintem, byly vychytané mouchy a měli jsme tu i několikanásobnou výměnu jádra. Po víceméně příznivých ohlasech uživatelů to vypadá, že jsme za vodou. Podle fóra se dá i předpokládat, že je nás víc (a nebudeme se báti vlka nic).

Mint se prostě pomalu začíná dostávat do povědomí čtenářů a to nejen těch, kteří si už nějaký Linux vyzkoušeli. Za příčinou je nesporně příjemné uživatelské rozhraní, možnost zvolit si „svoje“ desktopové prostředí a v neposlední míře náš portál, kde jsou pravidelně publikované články o dostupných aplikacích nebo o možnostech úprav toho, co už nám „jede“. Porovnáním s jinými linuxovými portály, kde je možné se min. 2x do roka něco o Mintu dočíst, je naše informační zpravodajství na skvělé úrovni. Máme zpravodajství ze světa Linuxu, máme seriály, odborné články, rady a to všechno v rubrikách Fórum, Wiki a Aktuality, které jsou dělené tak, aby se nemuselo bloudit. Jistě, různá vylepšení se budou zase objevovat tak, jako doposud – když k tomu nastane vhodná chvíle, prostě život si sám určuje svoje priority.

Z příspěvků na Fóru i na Komentářích je vidět, že ani noví uživatelé nejsou povrchní a zajímají se o podrobnosti, což je milé. Tak jako Linux není pro každého, tak ani Mint nemůže každému splnit jeho tajná přání. Často se o tom diskutovalo a pohled na věc se často liší i podle toho, jak dlouho ten který diskutér na TOM dělá. Já si po 11 letech na Linuxu mohu myslet, že s tím přece nemohou být větší problémy. Ale jsou: Je totiž rozdíl, jestli někdo s TÍM dělá 3 týdny nebo 11 let. Rozhodně by uživatel, který dělá s Mintem méně než rok, měl být trpělivý a podle možnosti se aspoň každý týden naučit něco nové (a nemusí to být právě Terminálový příkaz). Dnes už není neobvyklé, když má někdo 2 – 3 PC, což je pro začínajícího Minťáka velká výhoda. Často se totiž „podaří“ hodit systém na lopatky a v této situaci se dá pomocí druhého připojení získat relevantní informace k tomu, jak postupovat. V žádném případě nedoporučuji spěch a řešení složité situace po úmorném dni, kdy mě spíš napadne, že bych měl jít na kutě a ne hledat převratné řešení. Jak již jsem nejednou psal, zčistajasna se (a to nejen na PC) začnou projevovat nějaké ďábelské síly a věci se kazí. U tak složitého zařízení, jako je počítač, je to ovšem víc pravděpodobné než v situaci, kdy se nám uvolní násada na lopatě. Nicméně opravu bychom se měli naučit v jednom i ve druhém případě.

Vzpomenu na svůj první televizor, více než před 50 lety – sovětský TEMP 2, který pro černobílý obraz měl knoflíky na 11 nastavení, další jeden byl na zvuk a k tomu vypínač. Vše se muselo nastavit ručně a k tomu ještě i správně natočit anténu. Dalo se i dokoupit dálkové ovládání, pochopitelně s tlustým kabelem… Ve srovnání s tím pak o několik let později už nebyl problém rozebrat, opravit a znovu složit Trabanta.
Proč o tom píši – protože právě tato analyticko-synthetická cvičení jsou dobrým pomocníkem k rozvoji technického myšlení, které bude potřebné k tomu, abychom si rozebrali a poskládali systém v PC. Hodně jsem to zjednodušil; snadné to vůbec není, protože srovnávat Trabanta s Mintem, to se jaksi nehodí …

Takže co dělat, když přiletí „černá labuť“ – t.j. něco, co tu ještě nebylo ?

Mrká na nás kurzor na černé obrazovce a nic…
Nebo se objeví „nějaký anglický nápis“ a zase nic…
Pohybujeme myší a kurzor stojí na místě…
Přestane fungovat klávesnice…
Ztratí se zvuk…
Monitor pracuje na menším rozlišení než jsme doposud používali, a nedá se to změnit…
Počítač (notebook) se po nějaké době „zadýchá“ a zatuhne…

a tak by se dalo pokračovat.

K tomu, aby se člověk něco naučil, je potřeba motivaci, jinak zvítězí lenost nad pravdou a láskou. Nejlepší je proto, když se nějaká část (nebo všechno) náhle pokazí. A úplně nejlepší je, když nablízku není nikdo, ale skutečně nikdo, kdo by mohl pomoci. Podobná modelová situace se u mě stala pravidlem. Následuje forenzní rozbor (v rámci mých vědomostí a zařízení), pak návrh na několik možných řešení a na kutě! Na další den se pak z užšího výběru udělá pořadník a jde se na věc. Když se to povede, tak hotovo; když ne, jedeme dál, až dojdu k závěru „že se to nedá“. Tak zavolám nebo napíšu několika odborníkům, co oni na to. Poté, co i oni prohlásí „že se to nedá“, prozkoumám celý problém znovu a…

následuje finální oprava a spuštění systému.

Pro ty, co čekali nějaký podrobný manuál na odstraňování následků havarie, musím podotknout, že si to nemohu v tomto článku dovolit. Máme Wiki. Chci zde především upozornit na to, že v našich silách je dost, abychom se věnovali odpovědím na otázku PROČ ke kolapsu došlo a co všechno předtím předcházelo. Jaká byla teplota v místnosti, jací lidé přišli nebo telefonovali, a v jaké fyzické, duševní a zdravotní kondici jsem se nacházel, když se mi situace vymkla z rukou, atd.

Možná si někdo pomyslí, že tady propaguji šarlatánství, ale kromě technických zjištění musíme brát do úvahy i LIDSKÝ FAKTOR, totiž prostředí, kde se dělá nejvíc chyb. Jako příklad si vezmeme rozhodování vlád a ústavních činitelů za posledních, řekněme 23 let. Tam se to LIDSKÝM FAKTOREM jen hemží, ale to nebyl projev chybovosti, ale bohužel záměru. Proto si z toho žádný příklad brát nebudeme. My nepotřebujeme fungující systém a zřízení rozebrat a zničit, ale naopak nefungující opravit. Budeme muset vše důkladně promyslet a připravit i „Plán B a Plán C“, když to podle původního plánu nevyjde . Že to bude nějakou dobu trvat, to si pište; pamatujte ovšem, že „práce kvapná, málo platná“. A také to, že zkratka je někdy nejdelší cesta k cíli.

Jó, a úplně jsem zapomněl na toho maskota v nadpisu…

Odpověď je přece v článku – nikdo učený z nebe nespadl.