Záhada hlavolamu ~ Terminál

Úvodem nutno poznamenat, že běžným uživatelům a začátečníkům se už jen zmínka o textovém režimu může zdát hrůznou můrou. U začátečníků je přes svoji jednoduchost, rychlost a účinnost jednoznačně neoblíbený. Důvod je jasný – nutí uživatele přemýšlet nad zvoleným postupem a právě to přemýšlení, myšlení bolí, abych si zde dovolil citovat T.G.Masaryka. Na druhé straně při bezmyšlenkovité práci se často dočkáme výsledků, které pak bolí daleko víc.

Je tu ovšem i oprávněná obava těchto uživatelů, že co když něco rozbiji a pak to nebudu vědět opravit, když to přestane fungovat? Ano, je to možné, ale při dodržování pravidel a přemýšlení o tom, co udělám, takové nebezpečí nehrozí. Proto si zdatnější uživatelé práci s Linuxem bez textového režimu neumí představit.

Pravdou je, že současná grafická prostředí jsou natolik vyspělá, že běžného uživatele ani nenapadne, že by mohlo existovat něco ještě dokonalejšího. Nicméně i při plnění běžných pracovních úloh se stane, že se musíme pracně proklikávat i v tom dokonalém programu a zabere nám to hodně vzácného času. Nebo si potřebujeme rychle zjistit kolik máme ještě volné paměti, resp. volného místa protože se nám počítač zpomalil atd. Pravou příčinu nám grafické prostředí nemusí prozradit, restartovat se nám nechce, protože nevíme jestli by to pomohlo a vyřešilo záhadu. Přitom mnohdy ani netušíme, jak jsme pro podobné situace vyzbrojeni. Stejně tak některé složitější operace s textem a obrázky bez přehledu o stavu systému, nám mohou přivodit špatný spánek a zbytečnou nervozitu.

Když tedy připustíme, že co kdyby nám ten textový režim mohl nějak pomoci, tak jsme na správné cestě. Ovšem tak či onak, na úvod musí být vždy trochu teorie.

V Linuxu je všechno postavené na textech. Když potřebuji cokoliv změnit, tak měním text. Jsou to obyčejně konfigurační soubory, které se dají i naklikat, ale výsledek je ten, že se změnil jejich text. V textovém režimu se budeme pohybovat vždy jako uživatel s určitými právy. Nejvyšším a nejmocnějším uživatelem je administrátor, superuživatel neboli root. Ten může prakticky provádět vše (měnit, spouštět, mazat a pod.) Protože je Linux víceuživatelský operační systém, jsou tam ještě další viditelní a neviditelní uživatelé. Tito uživatelé se řídí právy, které jim root přidělil, s ohledem na to, aby mohli na počítači normálně pracovat, ale aby nějakým nedopatřením nebo i úmyslem nezasahovali do operačního systému. Ten je proto pro zachování bezpečnosti a stability spravován jen jedním uživatelem, kterým je právě root.

K tomu, jak se dostat do textového režimu máme několik možností. Linuxová klasika jsou klávesy „Ctrl+Alt+Fx“ a máme tu ještě Terminál v okně, který je součásti našeho Příslušenství. Protože si ho můžeme připnout do panelu, kratší úlohy si děláme v něm. V zásadě řešíme dva druhy úloh, jedny jsou uživatelské a další pak systémové. Uživatel na svoje úlohy nepotřebuje zvýšená oprávnění, jelikož nezasahují do systému a na jejichž provádění stačí sám. Pokud ovšem se bude jednat o systémové změny, tam je pak uživatel upozorněn na to, že nemá příslušné právo a žádná akce se nevykoná. Když je k tomu způsobilý, může se přihlásit jako root zadáním administrátorského hesla. Pak je ovšem zodpovědný za každou systémovou změnu, kterou v tomto režimu bude dělat.

Při vstupu do textového režimu jsme v příkazovém řádku přihlášení jako uživatel, tedy svým jménem. Uživatel může pracovat se svými (omezenými) právy celkem bez problémů. Jiná situace nastává, když naše práva nebudou stačit k tomu, abychom pokračovali. Pak se ovšem musíme přihlásit pod jménem administrátora. V Mintu to uděláme zadáním příkazu „sudo su“, po kterém následuje výzva k zadání (administrátorského) hesla. Při zadávání hesla se na monitoru NIC nezobrazuje !

Když chceme zadat jen jednorázový administrátorský příkaz, stačí zadat:

Příkaz terminálu:
su <název příkazu><parametry>

Budeme vyzvání k zadání hesla (na monitoru se nezobrazují žádné znaky!) a dáme Enter.

Zadaný příkaz, pokud je správný (neobsahuje chybu nebo překlep) se vykoná, což se zobrazuje jako běžící text až do skončení akce.

Po tomto stručném úvodu můžeme přejít k aplikacím, resp. příkazům určených pro práci v textovém režimu. Není jich právě málo (cca 500) a proto bude vhodné rozdělit je do skupin, podle způsobu použití. Další škatulkování bude v tom smyslu, zda jsou aplikace vhodné pro běžného uživatele nebo jestli patří do výzbroje pokročilého nebo Linuxového experta.

Jestliže si chceme obohatit svoje znalosti, začneme postupně, jednoduchými příkazy, kterými nemůžeme nic pokazit, ale které nám dají přesně tu odpověď, kterou od nich očekáváme. V žádném případě se nebudeme snažit „dělat machra“ tím, že si hned na úvod pustíme pár těžkých kalibrů. To by bylo něco na způsob střílení vrabců s dělem.

Když tedy začít, tak první věc, co by měl uživatel vědět jsou základní příkazy v terminálu. Linuxové grafické prostředí (GUI) běží na příkazovém řádku (Shellu). Pokud není spuštěné GUI, ale Shell ano, Linux běží. Pokud neběží Shell, neběží nic. Příkazy v Linuxu jsou míněné ve vztahu k Shell.

 

 

Pro začátečníky jsou některé ze základních počítačových požadavků tyto: 

1. Pohled na obsah adresáře: Adresář může obsahovat viditelné i neviditelné soubory s různými uživatelskými právy

2. Prohlížení bloků, diskových oddílů a externích disků

3. Prozkoumání integrity stažených nebo přenášených balíků

4. Konvertování a kopírování souborů

5. Zjištění jména počítače, operačního systému a jádra

6. Prohlídka historie

7. Být administrátor

8. Vytvořit adresář

9. Vytvořit soubory

10. Změnit uživatelská práva souboru

11. Vlastnit soubor

12. Instalovat, obnovovat a spravovat balíčky

13. Rozbalit soubor

14. Zjistit aktuální datum, čas a kalendář

15. Tisknout obsah souboru

16. Kopírovat a přesouvat

17. Zjistit aktuální adresář pro rychlou navigaci

18. Změnit aktuální adresář, atd.

 

A teď si držte kloboučky, pojedeme s kopečka …

Pokračování …