Bylo nebylo, ale asi bylo, nějak to všechno souviselo s mým pobytem ve Phoenixu v Arizoně. A jak už to bývá, každý pěkný pobyt v hodně teplém klimatu jednou končí a návrat do všedního života je spojený s cestováním. Nejinak tomu bylo i teď; opustil jsem partu báječných lidí, pro které je Arizona to nejlepší místo pro život i když je tam hodně teplo. Nicméně tímhle názorem trpí snad většina Američanů, zejména těch, kteří nikde nebyli a nic jiného nepoznali. Ostatně i každá liška nebude nic jiné chválit nežli svůj ocas. Ale v tomto případě asi měli pravdu.
Celkem v pohodě jsem se vybral směrem k emigračnímu úředníkovi, pak jsem si chtěl na Sky Harbor International Airport zakoupit zpáteční lístek. Se šrajtoflí v ruce jsem nahodil masku „Keep smiling!“ a nevěřím svým uším. „Old Bobby, nic z toho nebude, nemáš splněné závislosti“. Posuňkem ukázal na displej, otočený na pivota, a tam skutečně vévodilo moje jméno mezi dalšími provinilci.
„Sakra, to přece nemůžu tak nechat“, napadlo mi a jako starý softwérák hned hledám řešení.
„Kdo sem dal tu informaci a co je to za nesmysl?“, pokračuji v dialogu s clerkem.
„Máme tu pro tyto případy zvláštní oddělení, kde se evidují a sledují nesplněné závislosti“, odpoví ouřada ochotně.
„Takže systémová chyba“, říkám si pro sebe, „a kdo tomu velí?“, vyzvídám.
„Marylin Clark, možná ji budeš znát, celkem pohledná paní.“
„Jasně, znám ji, a kde ji najdu?“
„Kancelář má jen o 3 patra výš, ale momentálně ji najdeš dole u výtahu“.
Měl jsem dostatek informací, o chvíli jsem byl u výtahu, kde se hledaná dáma nacházela.
„Hallo Old Bobby“, hlaholila, „máš nesplněné závislosti“!
Tak si pomyslím, že tenhle problém asi budu mít napsaný na čele, nebo nevím kde, že to každý povolaný hned vidí. Odvádím pozornost od Kainova znamení a ptám se jí, co tu dělá, když by měla být nahoře v kanclu.
„To máš tak, u výtahu musí být služba a tak se tu střídáme, aby tu nemusel stát liftboy. Ale zrovna za dvě minuty mi služba končí a půjdeme nahoru“, dodala vesele.
Tak se i stalo, nastoupili jsme do kabiny a za chvíli jsem byl v její kanceláři, kupodivu evropského typu, nikoliv běžně zaužívaný hangár. I když patřím k lidem, kteří se lépe cítí v redundantním prostoru, dovedu stejně ocenit i menší řešení.
Můj názor zřejmě sdílely i další dvě dámy, které Marylin se zvonivým smíchem oznamovaly, že sekční šéf právě odletěl do Los Angeles na služební cestu. Jedna z nich hned otevřela skřínku, odkud vybrala čtyři skleničky, Marylin mezitím zamkla kancelář. Tak jsem si stihl pomyslet, že právě teď je příležitost vytáhnout z kufříku láhev Jack Daniel’s Tennessee Whiskey. Jenže i dámy byly připravené, otevřely tajnou skřínku s oblíbenými nápoji, kde dávaly přednost světlejšímu pití. A tak se do skleniček dostal i Gin a v družné zábavě zanedlouho končila i pracovní doba.
Pomalu mi docházelo, proč jsem tu vlastně původně přišel a tak jsem se mezi řečí zeptal, co jako s těmi mými nesplněnými závislostmi.
„Nemáš žádné nesplněné závislosti“, řekla mi Marylin cestou k výtahu. „Byla to jasně systémová chyba, děláš s Mintem 13, tam je pravděpodobnost nepravděpodobná“, dodala s šibalským úsměvem. Úředník, se kterým jsem předtím jednal, mě poznal a s úsměvem ukázal na tabuli, kde už nebylo moje jméno, ale prázdné místo. 
Všechno se to nějak záhadně semlelo a v krátkém čase jsem se zabořil do svého křesla v letadle.
V hlavě jsem měl tornádo, ve kterém se mísily moje dojmy se zážitky Stopaře po Galaxii a Alenky v říši divů. Marylin se proměňovala na Trillian a ta zase na Alici a pořád dokola. Všechno mě táhlo do časoprostorové díry motorem, poháněným nepravděpodobnou nepravděpodobností na mínus nekonečno, děleno nulou…
…najednou jsem měl pocit, jako kdybych neměl na nohách boty, ba dokonce ani ponožky, nicméně nijak mi to nepřekáželo. Dokonce jsem už neseděl, ale pohodlně ležel. „Sakra, kde to jsem“, napadlo mi – otevřu jedno oko, pak i to zbývající :
V jemném šeru a při světle pouliční lampy jsem rozeznal obrysy svého obrovského privátního pokoje v Turčianských Teplicích, kde jsem se před nedávnem rozhodl strávit podzim. Jelikož počasí v posledních dnech nebylo právě nejteplejší, tak i moje potulky tímto útulným malým městem byly znatelně kratší. Tak jsem se časoprostorovou dírou přesunul na opačnou stranu zeměkoule, což je kupodivu jednodušší než kreknout jeden nejmenovaný OS. Komplikace mohla pouze nastat při nekompatibilitě nebo zapomenutí hesla.
Jak jsem celou věc záhadně vyřešil a co se z toho nakonec vyklubalo, na pochopení celé události si budu muset ještě najít chvilku času…
Jaké z toho plyne ponaučení?
Asi žádné, snad že :
* malé množství alkoholu neuškodí v sebevětším množství,
* současná doprava má ještě velké rezervy,
* a že všechno je to trochu jinak…