A je to! Grafické programy

Minule jsme si tu četli o textových editorech a procesorech. Dnes by měla přijít na řadu další skupina programů, grafické editory.

Možná, že by nebylo od věci ještě se na chvíli podívat zpět na textové editory, totiž na princip jejich práce. Málokdo se zamyslí nad tím, jak je to možné, že při psaní na klávesnici se písmenka a čísla řadí za sebe, mají stejnou předvolenou velikost a na konci řádku poslušně přejdou na nový řádek. Prostě tak, jak jsme byli zvyklí u psacího stroje, jenže tam jsme tomu museli na konci řádku pomoci páčkou. Já sám jsem tomuto kouzlu propadl ve svých 5 letech, kdy jsem začal na psacím stroji mého tátu psát svoje prvotiny. Nicméně až počítačová éra, po téměř 50 letech, mi dala možnost s tímto neměnným řádem něco dělat. Tenkrát, v éře DOSu, byl k dispozici editor T602, který jsem zmínil v minulém příspěvku. Na tu dobu to byl skvělý nástroj, měl podobnou konstrukci menu jako Fluxbox resp. Openbox, v pravém horním rohu obrazovky. Tam se dalo nastavit všechno, včetně tiskáren. Na nadpisy byla použitá větší velikost fontů, myslím, že byly 3 – 5, už si nepamatuji, ale fonty stejného typu, hranaté, bez vyhlazování. Zajímavým způsobem bylo vyřešeno nastavení šířky stránky, prostě jen tak, že pravý okraj se posunoval směrem dovnitř. Ohraničení, resp orámování textu se dělalo pomocí textových značek a při troše šikovnosti se dal vytvořit pseudografický dokument. T602 měl v počítači každý, nicméně ne všichni s ním dokázali dělat všechno, sekretářky a písařky, těm to šlo, ostatním už méně. Jednou za mnou přišel přítel, který potřeboval narychlo vydat nějakou praktickou příručku pro skauty, všechno měl hotové, jen neměl PC a neuměl s ním dělat. Tak jsem si po práci k tomu zasedl a vymyslel jsem jak udělat dvousloupcovou sazbu, což nebyla regulérní funkce tohoto editoru. Příručka byla za pár dní hotová i s obrázky, které se prostě nalepily na příslušná místa. Celá věc pak šla do tiskárny na fotosazbu a bylo vymalováno; skauti měli příručky a já zkušenost.

Poněkud sofistikovanější dokumenty se daly dělat v textových procesorech. MSWord byla nejrozšířenější platforma tohoto typu, ale já jsem si sehnal lepší Lotus Ami Pro, později pak ještě Lotus Word Pro. Každý z nich měl svoje přednosti, nicméně stabilnější Ami Pro mi umožnilo vytvářet symbiózu textů a obrázků i na slabším stroji, a byly to na tu dobu celkem pěkné práce. Udělal jsem tak celý ročník časopisu pro místní mládež a hodně jsem se přitom naučil.

Pro vlastní grafickou tvorbu už byly příslušné programy, pochopitelně jen na specializovaných pracovištích. Abych měl přehled, tak jsem se tam vždy pod nějakou záminkou vetřel a nechal si přitom vysvětlit, jak to funguje. Tak jsem objevil vektorový kreslicí program CorelDRAW ! Tehdejší programy měly tu zvláštnost, že se snadno daly vykuchat, vyhodit zbytečnosti, trial verze kreknout a vůbec přizpůsobit i na slabší stroje a malé disky. Prostě v DRDOSu a MSDOSu se experimentovat dalo tak, když systém zatuhl, tak se prostě nainstaloval znovu a jelo se dál. CorelDRAW! 3.0 byl pro Windows 3.1 a ve své mnou „oškubané“ verzi pracoval docela svižně, obrázky jsem dodával přes diskety. Nicméně nejen vektorovou grafikou živ je člověk a tak po krátké praxi s bitmapovými editory slabšího kalibru jsem sehnal poměrně vyspělý program jménem Photostyler. Ten byl na práci s rastrovou grafikou v tom čase jeden z nejlepších, když tedy nepočítám Photoshop. Ten jsem poprvé viděl na jedné výstavě a dívka, co u něj seděla, mi o něm moc neřekla. Tak jsem si s ní vyměnil místo, ona šla na kafe a já zapnul turbo ve své fotografické vizuální paměti a udělal si rychlokurs. Jelikož to byla jen verze 3, tak se to v krátkosti času zvládnout dalo. Photoshop ve verzi 4.0 jsem si pak sehnal, potom i vyšší verze, následně velmi dobrou příručku, či spíše exkluzivní knihu, kde jsou všechny rozumy pěkně vysvětlené a má ji teď zamluvenou vnuk. Od té doby se v tom trochu vyznám.

Šídlo v pytli neutajíš a tak si mě občas nějaký zákazník našel. Okolnosti tomu chtěly, že jsem se seznámil i s několika „lámacími“ programy, tedy počítačovou sazbou neboli DTP. Což je zkratka pro Desk Top Publishing.

Teprve tenkrát jsem plně pochopil, co všechno je třeba vědět, abych mohl soupeřit s profesionály a dělat např. reklamní prospekty. A také to, jak to leze do peněz.

V tomto značně rozsáhlém povídání jsem se pokusil načrtnout, že přesná hranice mezi textem a užitou grafikou není strohá čára, ale nenápadné prolínání. Že v dobře udělaném dokumentu nebo knize si málokdo uvědomí, jaká pravidla a prostředky musel autor použít, aby věc zaujala nejen obsahem, ale i formou. Omlouvám se profesionálním grafikům, že jim fušuji do řemesla, ale jak si mnozí už všimli, snažím se tady oslovit širší publikum těch, kteří se teprve seznamují s Linuxem a jeho možnostmi, které v grafice nabízí. Každý jednou začínal a sesbírat cenné a relevantní informace nebylo vždy jednoduché. Prakticky kdysi všechno bylo jen v angličtině, kterou jsem se z toho důvodu musel doučit, abych dnes vůbec něco uměl. Proto budu rád, když čtenář uvítá každou informaci, každou zkušenost, navíc v rodném jazyce. To je totiž cílem této webové stránky.

Opakování: Text má svoji matrici, řádky, které jsou rovné a předem dané. Vektorová grafika má tu vlastnost, že se čmárá všemi směry, nicméně u bitmapové grafiky je základem rastr, mřížka, pouhým okem bez zvětšení skoro neviditelná. Prostě plocha, na které je síto a do jeho ok se vkládají barevné informace, jedna vedle druhé. Ďábelsky jsem to zjednodušil 😀

Když jsem psal o prolínání textu a grafiky, abych teď celou věc zamotal, tak uvedu transformaci písma na grafiku. To je snadné: Písmo se „ofotografuje“ a už se následný dokument nedá editovat, stal se z něho rastr – grafika. Opačný postup je ten, když se oskenovaný text převádí zpět na písmo, do editovatelné formy; to je proces zvaný OCR. Tam je úspěšnost menší, nicméně někdy to nemusí vadit, pokud jde o obsah, nikoliv o formu.

Skalní čtenáři naší Mintí stránky se už z jednotlivých článků měli možnost seznámit s celou plejádou programů, použitelných v oblasti grafiky. Píšeme tu o těch Linuxových aplikacích, které nejsou masově rozšířené, ale dost se s nimi dá udělat. Nesnažíme se konkurovat firmě Adobe s jejím Photoshopem a Illustratorem; jsou to komerční produkty vysoké kvality a naučit se práci na nich trvá léta.

Takže závěrem jen krátký seznam všeho „našeho nářadí“ a můžeme se pustit do práce.

Ještě bych chtěl připomenout, že dnešní pojednání má za cíl poskytnout trochu jiný pohled na oblast, nazvanou Grafika. Totiž něco v tom smyslu, že všechno se vším (nějak) souvisí. Takže i když máme naše pracovní nástroje „rozškatulkované“ do podmenu jako Grafika, Kancelář, Příslušenství atd., na vytvoření digitálního díla se budou podílet téměř všechny.