Opatrný úvod do fotografické kompozice II.

Minule jsme si něco řekli o 9 segmentech, na které si virtuálně budoucí snímek rozdělíme. Na místě předpokládaného snímku je „prázdná tabulka“, pro nás, co fotografujeme, je to množina čtyř průsečíků. Je to tak zvaná třetinová kompozice. Vychází se ze způsobu jak Evropan nebo Američan čte text: Zleva doprava a shora dolů, což je postup, kterým čte i scénu na obrázku. Jako první jeho oko „snímá“ levý horní průsečík, lépe řečeno objekt, který se přibližně v tomto místě a jeho okolí nachází. Pokračuje pohledem doprava, pak se vrátí „o řádek níž“ a zase zleva doprava až skončí na 4. průsečíku, kde jeho pohled „ustrne“. Celá tato procedura trvá jen zlomek sekundy, ale přesně v tomto pořadí. Za předpokladu, že obrázek vyjadřuje nějaký děj, divák (čtenář) ho tímto způsobem dešifruje-čte. Mistři obrazu však původně používali pravidlo „Zlatý řez“, které je mírně odlišné (1,618 : 1) od třetinové kompozice, která je spíš zjednodušením tohoto postupu. Nicméně po bližším zkoumání zjistíme, že 1. a 4. průsečík jsou na diagonální linii zleva doprava dolů a tak si rychlou kompozici uděláme snáze.

Některé neevropské národy, Semité, Číňané a Japonci ale píší a čtou (s našeho pohledu) reverzním způsobem, tedy odspodu, zprava doleva a směrem nahoru. Je proto dost možné, že pro ně může být toto kompoziční pravidlo formulované jinak. I když se nebudeme striktně držet těchto našich pravidel, těmito průsečíky to zdaleka nekončí, ale teprve začíná. Přicházejí na scénu linie.

Když jsme si při prvním pokusu rozdělili hledáček dvěma úhlopříčkami a získali tak „zakázaný bod“, tak si to zopakujme, ale jen s jednou úhlopříčkou – diagonálou. Tím získáme zase pro změnu linii, kterou „oživujeme“ scénu.  Předmět, který na obrázku „leží“ rovnoběžně s okrajem vypadá nevábně, na rozdíl od toho, který sleduje přibližnou diagonálu a tím současně vytváří určitou iluzi prostoru…

Ano, celé to malování a fotografování, to jsou jen iluze – snaha na ploše vytvořit zdání prostoru! 

Proto jsou důležitá všechna kompoziční pravidla, protože každé z nich se nějakým způsobem podílí na vzniku této iluze. Obdivujeme ekvilibristu a kouzelníka, jak nás dokáže oklamat svými iluzemi a kouzly. Stejně ale obdivujeme fotografa a malíře – kouzelníka, který dokáže vytvořit něco, co si zaslouženě získá naši pozornost…

Maurits Cornelis Escher (1898–1972) byl holandský umělec známý především svými kresbami a grafikami, ve kterých zobrazuje paradoxy perspektivního kreslení, topologické útvary a rozvržení roviny na pravidelné obrazce, které potěší oko hloubavé duše…

Kouzelníci a šamani jsou ve svém prostředí vážené osoby, protože dokážou to, co ostatní nedovedou. Proto je tak málo kancléřů, bankéřů, premiérů a tolik těch ostatních… Šaman i politik dokáže vytvořit iluzi takovým způsobem, že se laik diví a odborník žasne. Abychom se nějakým rasantním způsobem vytrhli z (pod)průměru, stanovíme si proto při našem komponování ty nejvyšší cíle. Stejně je všechny nikdy nedosáhneme, ale získáme přitom takové vybavení, které se nám občas bude hodit.

Když už jsme při liniích, tak nezůstaneme jen při jedné: Několik linií, nejméně dvě, nám zase pomůže znázornit perspektivu. Perspektiva je v obrazové tvorbě důležitý prvek, protože spolupracuje při zobrazování prostoru, což jsme si stanovili jako jeden z našich cílů. Pokud jde o fotografování, tam perspektivu vytvářet nemusíme, ona totiž stále existuje, je jen na nás, abychom ji dokázali správně zobrazit.

Malíř si naopak s perspektivou dokáže pohrát. Výsledkem může být i „obrácená perspektiva“, což je samozřejmě nereálné zobrazení, kdy vzdálenější předměty se jeví větší než ty, které jsou nablízku. Obraz na diváka „padá“.

Na známém obrázku z roku 1916 je Český Krumlov v podání židovského malíře  Egona Shiele

Linie a vnímání světa, to by snad mělo být téma pro pokročilé, protože na to, aby člověk dovedl rozlišit mezi tím co vidí a tím, co vnímá, bývá rozdíl. Je to něco podobné jako s tím fotografováním: Něco vidím, fotografuji to, a na fotografii je to něco + spousta jiných věcí.

Čtenáři,  kteří sledují moje články nejméně rok, mi dají jistě za pravdu, že vidím a vnímám svět jako realitu, ale popisuji ho často jako absurditu. Vývoj ovšem nezadržitelně spěje k absurditě, ať už chceme nebo nechceme; dosažený potenciál není možné udržet, je to ďábelská entropie: Druhý zákon termodynamiky. 

Malé odbočení: Navštívím přítelkyni, samozřejmě s dvěma foťáky, protože ženská krása je prchavá, pomíjející a musí se zachytit hned. Když už jsem udělal několik tuctů „fantastických snímků“, tak se věnujeme příjemnějším věcem. Doma si pak na počítači prohlížím, co jsem spáchal. I když jsem se snažil fotit pomocí „mřížky a diagonály“, na další úklady jsem si nedal pozor. Přímo „z hlavy“ mého idolu „vyrůstá“ lišta, na jejímž konci je vypínač osvětlení. Na stole se povalují použité zmačkané papírové ubrousky a na konci „uměleckého díla“ je shrnutá a odfouknutá záclona, která se tam dostala nějak záhadně. Na dalším snímku má moje vyvolená hlavu částečně v obraze, který visí na stěně atd. A tak mohu pokračovat a stále se něco najde „co by tam nemuselo být“.

Tímto odbočením chci ilustrovat situaci, která běžně provází amatérskou portrétní fotografii. Prostě na scénář nebývá čas, teď anebo nikdy. Portrétní fotografování je dost složitá operace, protože se musí aspoň minimálním způsobem zorganizovat. Na fotografiích z konce 18. století ta organizace byla nutná kvůli tomu, že expoziční časy byly dlouhé, fotografovalo se ze stativu a na fotografickou desku. Ať už kyanotypie nebo klasická fotografická deska stála vždy za to, aby se snímek hned napoprvé podařil. „Dívejte se všichni sem… a vyletí ptáček … !“ Okolí snímku bylo upravené, nežádoucí předměty odstraněné a fotograf viděl, ale skutečně viděl, musel vidět, že nic na snímku nebude rušit; retušování většinou nepřicházelo do úvahy.

Tak se pomalu dostáváme k tomu, že i současný fotograf se musí naučit vidět, protože pokud tak neučiní, čekají ho další hodiny u počítače s Photoshopem nebo podobnou aplikací. Samozřejmě že zásadní kompoziční chyby se v počítači snad kromě ořezu opravit nedají. Proto bychom mohli začít s fotografováním exteriéru, pokud možno s minimem osob; k tomuto účelu je dost vhodná krajina nebo architektura. V některých případech se dá pak fotografování zopakovat a bez chyb. Já jsem to tak dělával když byla možnost se na místo znovu vrátit. Nejdříve jsem si (bez foťáku) všechno vyfotografoval v hlavě, našel si správné místo, odkud snímek až bude to správné světlo pořídím, a odešel domů. Následně jsem „šel na hotovou věc“. Je to něco jako bankovní lupič, který si dělá několik týdnů detailní přípravu, průzkum místa, únikové cesty a co já vím ještě. Samotný přepad banky je rychlá záležitost, protože všechny detaily byly už dopředu známé. Tohle neberte jako návod, už se krade jinak, ve velkém, a kradou banksteři, klasičtí lupiči už méně…

Obrázek silně zavánějící kýčem, ale po kompoziční stránce je zajímavý. Na pohled  ruší moc barviček, ale i ty jsou v kompozičním souladu. Jsou tam světelné kontrasty – napravo stín, nalevo plné světlo. Ve středu obrázku není žádný „Leitmotiv“ , pruh světla zleva doprava jako náznak diagonály, a zatočené schodiště celému popředí dává „šmrnc“. Moře s horami na pozadí je rozčísnuté žlutým slunečníkem, který tvoří doplňující barvu k modré. Prostě vymyšlené do detailu…

 

Na závěr několik odkazů na stránky, které se kompozici věnují podrobně. Bez toho, abych někoho preferoval – nechám to na vás… já už tam mám svého favorita…

http://www.fotograficka-skola.cz/kompozice-1-vyhledavani-motivu/
http://www.jaknafoceni.cz/12/kompozice-fotografie/
http://www.fotoroman.cz/techniques3/comp1_zaklady.htm

Jako úvod na přesměrování pozornosti by tento miniseriál už mohl stačit; zřejmě se ale k některým aspektům bude potřebné vrátit. Chtěl jsem poukázat především na to, že ne vždy dostaneme to, co vidíme, a na druhé straně ne všechno co vidíme, je realita.

Tento opatrný úvod do kompozice je jen subjektivním nahlédnutím do tajemného světa obrazové tvorby. Po verbální stránce snad nepatřím mezi „plebs“, jsem ale ve své podstatě vizuální typ. Šéfové mě proto občas posílali na různé stáže do továren a provozů, protože jsem byl po návratu schopen nakreslit „jak to tam měli“ a co by se z tohoto pohledu dalo u nás ještě zlepšit.

Pro nás, obyčejné lidi, je i kompozice subjektivní záležitost. Máme svůj pohled na krásu a na její zachycení – pokud se vyhneme hrubým a zásadním chybám, tak můžeme pomocí izolovaných kompozičních pravidel udělat sem-tam nějaký povedený záběr. Abych jenom „nekecal“, tak přidám několik svých „cvaků“ z krátké návštěvy Benátek, kde o zajímavé motivy není nouze…

 

 

* Závěrem prosím malíře, fotografy a ty, co o fotografování něco vědí, dále „placené diskutéry“, prndaly a šťouraly o shovívavost ve své kritice tohoto opatrného úvodu. Tak jako je umění kompozice vrcholová disciplina, tak i udělat o něčem takovém článek či seriál  je pořádná řehole…

Pokračování…