V životě je nemálo situací, které kdybychom chtěli inscenovat, tak by neměly takovou „sílu“ jako když vzniknou spontánně, se zcela jiným původním záměrem. Říká se tomu „kouzlo nechtěného“, pokud tedy ovšem není za vším nějaký skrytý (Satanův) záměr.
Nedávno jsem se stal svědkem takového nepodařeného dobrého úmyslu. Jistý středoškolský učitel z menšího slovenského města, podle svého vyjádření aktivista, (nevím čeho), si dal práci se zmapováním „proruských resp. protizápadních“ internetových stránek v našich CZ&SK jazycích. Ve svém neochvějném přesvědčení, že všechno „mainstreamové“ je pravdivé, poukázal ve svém blogu na prolhanost a záludnost všech odlišných názorů, které publiku ordinují tyto štvavé, neobjektivní a „proruské“ webové stránky. Podle jeho slov po dlouhodobém prohledávání internetu nalezl na našem (česko-slovenském) území 43 takových „závadných stránek“. Na Facebooku adresy těchto stránek (i s funkčními odkazy) pak publikoval. K jeho „dobrovolné a neplacené“ aktivitě se pak vyjádřilo přes 300 komentujících čtenářů, z nichž někteří „s pohoršením“ uváděli, že zdaleka nezmapoval všechno a uváděli konkretní příklady. Číslo těchto „verbálních štváčů“ se pak dostalo až k 60 webům. Samozřejmě, že ve svém svatém nadšení zapomněl zmapovat naše „důvěryhodná“ mainstreamová a veřejnoprávní média, jejichž počet asi nemá k 60 daleko.
Vzhledem k tomu, že čtenost a sledovanost těchto našich „veřejnoprávních“ výblitků má klesající tendenci, nepřemýšlel už nad jejich kvalitou, ale hledal viníka – nepřítele. Nestojí za to lámat si hlavu, kolik čerstvě vytištěných $ si tou těžce vydřenou statistikou vydělal (učitelské platy nejsou nic moc), ale komu tím posloužil.
Odvažuji se tvrdit, že posloužil široké veřejnosti tím, že jim adresně pomohl najít místa, kde se dozví něco víc, než v televizi, v Lidovkách nebo Blesku. Pochopitelně se toho chytili i ti, které „odhalil“ a seznam publikovali na vícero místech, a o popularitu je vystarané… Připomnělo mi to tu písničku ze Semaforu, kde se zpívalo o tom, jak usedla králi na nose vosa a jak ji Škrhola zabil (současně i s králem…).
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Všechna desktopová prostředí, která jsme si např. ZDE popisovali, patřila, nebo patří mezi ta VELKÁ. Ale v Linuxu se těmi velkými nezačínalo; světlo světa nejdříve spatřila ta malé. Z těch větších snad za zmínku stálo KDE 3, které vlastně ani tak moc velké nebylo. Pro to, aby ovládání bylo co nejjednodušší a systém zabíral co nejméně místa, bylo a ještě je, použité jednoduché řešení, připomínající tak trochu Windows 98. Uživatelů Linuxu bylo jak šafránu, a tak ve snaze ulehčit jim vstup do nového grafického prostředí, se velká kouzla nevymýšlela. Nicméně bylo to stále období, kdy se hodně věcí muselo nastavovat z terminálu a psát ručně.
Mezi ty první průkopníky patřila jednoduchá desktopová prostředí, odvozená vlastně od jednoho základu, což byl Blackbox, Openbox a Fluxbox. V principu to nebyla ani desktopová prostředí, ale okenní manažery, umístěné na ploše. Uživatel zpravidla neměl k dispozici žádné DĚLO, ale jednoduchý, poměrně slabý PC s minimem paměti, na kterém bez větších těžkostí (kromě BSODu) fungovaly např. Windows 98.
Z mé osobní zkušenosti někdy z let 1993-1994 vzpomenu, že vzhledem na rychlost připojení k internetu a možnostech stahování, dostat se k „něčemu většímu“ nebyla právě snadná záležitost. Ty „větší“ Linuxy se už daly koupit v obchodech, ale textová instalace se dělala ze 4 CD a už při instalaci třetího disku bylo jasné, že z toho žádný Linux nebude. Do popředí zájmu se tak mohla dostat jen menší Linuxová distribuce, která ovšem musela být dokonale funkční. Tak se z Ameriky do Evropy dostal i „Damn Small Linux“, což bylo dílo skutečně „ďábelsky malé“, ale po čertech dobře fungující. V necelých 49 MB (!) bylo narvané všechno, co Linuxák v té době potřeboval. Celá paráda se ovládala několika ikonami na ploše, kde vévodil Fluxbox s Operou a se správcem souborů Thunar; pochopitelně všechno bylo jen v angličtině.
Fluxbox byl údajně nejmladší z rodiny „Boxů“, měl svou eleganci, spojenou s celým šatníkem převleků, takže uživatel ho už mohl „customizovat“. Menu se otevíralo kdekoliv na ploše, nebylo potřebné chodit do obligátního levého spodního rohu. Tam se ale postupem času nakonec přece přestěhoval. Celý tento „ďábelský“ Linux se postupně vyvíjel, až dospěl do stadia nepoužitelnosti, ale to už jsem pracoval se Slaxem a Mandrivou, která měla prostředí KDE 3, které jsem (z nedostatku jiných lepších) považoval za vyhovující. Nazývejme proto tyto „Boxy“ WM – Windows Manager. Nicméně pro nás to tenkrát bylo pracovní prostředí. 😀
Fluxbox WM a Openbox WM, oba používaly xorg-system-core, s ŽÁDNÝM desktopovým prostředím. Openbox se dost profláknul s Linuxem #!Crunchbang, o kterém se tu nedávno psalo.
Lidé, kteří se vyznají říkali, že Blackbox je ještě lehčí WM než Openbox.
Fluxbox je víc spřízněný na Blackbox, mnozí zase tvrdí, že Fluxbox je přirozený vývoj Blackboxu. Fluxbox je v základu Blackbox, s několika málo přidanými vlastnostmi a věcmi pro uživatelskou přívětivost. V každém případě, práce s ním byla příjemná a efektivní. 😀
Mnoho skriptů, témat, stylů i aplikací je tam i zpětně kompatibilních. Openbox je podobně založen na Blackboxu, je ovšem rozšířen o svoje vlastní konfigurace i aplikace. Tím pádem je Openbox více populární a u mnohých současných Linuxových distrosystémů je stále použitý jako defaultní okenní manažer.
Fluxbox používá uživatelskou konfiguraci syntaxi souborů, zatímco Openbox používá XML. Oba mají podobné menu i způsob ovládání a stejně umožňují přidávat a odstraňovat pracovní plochy.
Dalo by se říci, že celá „svatá trojice“ z dnešního článku ještě neřekla své poslední slovo, i když mnohé naznačuje, že není daleko doba, kdy budou jen retro.
°°°°°øøøø000O000øøøø°°°°°
Povídání o desktopových prostředích a okenních manažerech tímto zdaleka nekončí. Dnes to byl takový skok do dnes už dávné historie Linuxu a o tom, jak se to dělalo tenkrát. Jsou totiž ještě další kandidáti na to, aby se o nich něco napsalo, protože jsou aktivními hráči v dnes používaných distribucích. Ale protože článek nějak nechce být nafukovací, tak si to nechejme na příště…